Krajánek.

Krajánek.
Už je náš krajánek starý, už je tady: hbitě, chaso, ze mlejnice dohromady! Krajánek náš chodí mnoho: a kdo ho chce poslouchati, vyzví toho! Krajánek náš neublíží, jak jen moci! O červené vodě poví panu otci; panímámě, že je mladá, [41] polovičku let jí sleví a pak hádá! Potutelným dívkám z mlýna – toho smíchu! – vypravuje potichounku o ženichu: oči trnky, a což v tváři! Každá rdí se jako vínko na oltáři. Chase začne o muzice kdesi kdysi, a vždy jenom svatou pravdu – zapráší si! Slovíčka mu z úst jen skáčou, povídá-li, že zas viděl čerta s Káčou. I těm dětem krajánek náš něco schoval: s raráškem jak kousek nebe procestoval. 42 Och, tam krásně! Každé touží – škoda, že to náš krajánek neprodlouží! Přeskočí on – stará Lída prý se lekla! – ze samého nebe náhle v říši pekla. O tam pláče, hluku, vzlyku: strojili tam čerti bábu na kotlíku. Ej, co poví krajánek náš, všecko vkusné; mluví jako náš pan páter, nežli usne, nežli hlava k ňadrům padne – – A sen jeho nikdo v světě neuhadne! 43