II.

Rudolf Pokorný

II.
Noc zlehka se do vísky vkradla, a na skráních plane jí koruna z hvězd: hej, panenka v komůrce zmladla – zrak touží jí zahořeť, srdečko zkvést... O panenko, nehleď už tmou, již darmo se ňadra ti dmou: hoch daleko jest!... Ach, daleko, ve výši hvězdné se potácí opojen velebným snem; a ponořen v moře to bezdné, zda cítiť můž pod nohou hasnoucí zem? Juž nehledí touhy pln zpět a nelíbá čarovný květ víc na vínku tvém. [63] Jen spanilou přírody básní se ukájí po kráse žíznivý duch, a vědomí luzně se jasní a v prsa mu sestoupá nadšení – bůh; hned rozpoutá myšlenek dav, a hvězdy jim vytrysknou z hlav: o kouzelný vzruch! A na křídlech unešen touhy, v před, do výše pozírá, touží se vznést; vstříc srší mu pohled, tak dlouhý, a se skrání světice koruna z hvězd... „Jsem krása,“ dí plamenným rtem, „tvou na věky, na věky jsem, tvá vůle-li jest!“ O pojď, pojď! mé objetí čeká – skrop slzou mi nadšením znícenou skráň, už otevři ňadra svá měkká a zoří jich srdce mi na věky zraň... Ha, slab jsem, slab: prcháš mi zas a neslyšíš úpěť můj hlas: o vrať se mi, staň! 64 A slyš! Čím tě zastaviť mohu? Ach, v okovy bědného života jat se kořím ti, velkému bohu, jsa nehoden k sobě ho modlitbou zvát! Však nelzeli životem víc, svou smrtí jdu zvolna mu vstříc; v ní – s ním budu spjat!... 65