II.

Rudolf Pokorný

II.
Což suslí sosny: „Vítej z dáli!“ A skály: „Dlouho nejdeš, hochu zlý!“ Hej, bystřiny se rozesmály: „Jaj, svážem za tebou les na uzly!“ A jak mne vítá ptactvo lesní, jak kvítek z mechu očka pozvedá! Jak šušká mech: „Pojď, hochu, klesni a zpívej, srdečko-li usedá!“ I sednu, zpívám, jsem zas dítě, a zem i nebe vlídně poslouchá, hej, ptáček stichl okamžitě, a z houští září oči koloucha. Tu každý kámen mluví rtoma! O ticho, brati, slyším Tater tlum – o druhá rodná krajinko má, jen zpomenu – a blíž jsem nebesům! 74