Na Osikově.

Rudolf Pokorný

Na Osikově.
Hle Osikovo kyne zpod hory – o vítej, oaso, nám v horské poušti! Jsme z dálky a zde u vonného houští chcem výbojné zas rozbiť tábory: o dolů s duší pouta, závory, nechť krása Tater v srdce slaví vjezd, nechť utká písně nám v něm ze svých hvězd, a dítka jeho nechť jsou znachory! Rok nespočal jsem v této oase, však holubici duši slal jsem často, by nasbírala obrazů zde na sto a od Kriváně k Choči vznesla se; [113] by pod Tatrami, Turce v okrase, v zahrádce Slovenska let stavila a nejkrásnější svátek slavila, svých písní svátek – v němém úžase. A tak zřím opět divokrásný Choč, ten kalpak veselého chotaříku, zřím Váh i Turec – pás kol jeho dříku, a dolinu jak šumný junův koč. Jaj, Malý Kriváň líce chmuří? – proč? Tys, dědoušku, v tom ráji věrná stráž; ne k objímání: k ochraně tvá páž, vždyť boj v tvých horách zuří za otroč... A jako za živůtkem dívčím květ se Sučany a Martin dole pyšní: v obločky západ natřásl jim višní, pak rouškou mlžnou skryl je večer kmet – – Dým z naší vatry v oběť k nebi vzlet... Druž všecka obklíčila mlčky ji, a touhu, jež nám srdce prochvíjí, vdech do fujary v hoře něčí ret. O tuž jen, tuž, ty dumný nástroji, dej vyzníť zvukům duší rozechvělých! 114 Vlej trochu klamu v ty, již tonou v želích: že příští den je blahem ukojí – – Ne, neklam, ale vznícej ku boji! – Či nesvolává k boji fujara?... Hoj, kdy tu surma vzezní bujará, kdy Slovač vítězstvím se opojí!... 115