V Děmanovské jeskyni.

Rudolf Pokorný

V Děmanovské jeskyni.
Zde člověk mlčí a příroda káže – – sto ledných obrů zvedá vstříc ti paže, a každý výjev pod tím věčným krovem je tvůrčím jejím slovem. Ty prostory jí dómem, plným kaplí – hle! v každé skála stojí za oltář; a slzami, jež s tajných výší v tvář ti skáply: o těmi žehná příroda jen tomu, kdo srdce otevře jí v jejím dómu! Tam venku drtí křídla smělcům hromy, zde ticho velebné jich pýchu chromí – – Hoj, obzři se a vtlač si v duši opis: co zříš – to životopis, [119] jejž příroda si vlastní rukou tesá – – O blah, kdo jejím runám rozumí: ten sebe v sobě snadno utlumí, jí zplesá, a šťasten, že je krásnou její částí, nezoufá nikdy hoře nad propastí... Kdož dí a ví, že bude kdys jen prachem? Zde vhruž se v přírodu a nehyň strachem: čas přeletí, – a na svém vlastním rově se vtělíš v život nově... Jak? – Ptej se růže, děvou nebyla-li? A slavíka, zda nebyl pěvcem snad? A hromu, nezrodil-li vodopád ho v dáli?... Rci, nitro země, nebudu-li jednou tou kapkou na tváři tvé drobnou, lednou?!... 120