Zkouška pastuškova.

Zkouška pastuškova.
Ej ty, Janko, švarný Janko, Janíčko, do chmar Tatry sedá bílé sluničkosluníčko, rosou jásá ratolest: v pěsť valašku, Janko, v pěst – na obnocku vypraviť se čas už jest! Pase šuhaj bílé stádo na stráni, ústa zpěvníček jsou v drobném vydání: jaj, a v malé fujaře skryto vše, co na jaře kvete, voní, zvoní, jásá v rozmaře! Slyš ty zvonky ovec, nářek zpěvanky! Tajná kouzla čteš z té Tater čítanky: [140] jinak voní dúšky květ, jinak zříť se rosu chvět i ten zvučný jarčok zdá se rozumět. Ze sna cvrliká hned Tatry ladná ptač, sosny šuškají si zkázek na dostač; jinak hledí brala s hor, zpěvná plesa trnou skor a sám Parom zdržel chmurný rozhovor. Hojže, jaký náhle přeťal píseň ston? Vlčko! vlčko! – haHa, ten poplach, blekot, shon! Ovečku již chvátí drak – šuhajíčku, prchni zpak: vlčko, můj Janíčko, hle jak divý mrak! „Hoja, prchnouť?“ – Už valašku šuhaj zdvih, roztočil ji ruče, napřáhl a švih: zavyl burý zbojník, kles, a juž Bodroš kořisť nes – vděčně malý Janík zíral do nebes... Potom složil mrtvou berušku si v plec a s jitřenkou kráčel za ním krdělec; 141 věrný Bodroš po boku kožich vlekl v poskoku – ej, což bača vítá chlapce v domčoku: „Ver jsi, Janko, šuhaj; bíť i zpívať víš: valáškem už, Janko, buď jak zasloužíš!“ – Hajdom! skoč si, Janko náš! – Ohník složen před salaš: „Ej, kdes, bačo?“ – „„Nuž, tu dačo – na rováš!““ 142