Branko.

Rudolf Pokorný

Branko.
I. I.
Krev uherské révy z pohárů se pění – hoj, dnes na rozluku hody na Zvoleni! Na Zvoleňském zámku v malované síni s měšťany se loučí páni moslemíni. S měšťany se loučí, s upřímnými pány, že jim otevřela pohostinnosť brány. Ale smutno nyní v malované síni, hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni. Kudy ujíť z města? V horách zárub plno, a v zárubách horských chlapců nesčíslno. „Branko sám je s nimi!“ tak zní hlasy zvědův, „Branko, jenž ví pouštěť – v ráj jen Mahomedův! [171] Jaj, kdy v noční kraje padá zoř tří vater, pouta na valašky otroč mění Tater, do skalnatých hradů ze blízka i z dálky valašky své snáší, dobré samopalky, ku valaškám pěsti, k samopalkám oči: nikdo na tom světě Slovač nezotročí! Dřív než Branka spatří, klesá, páni bratři, klesá, a krev lije pod ním bedelije!“ – Braníčkova sklizeň krvavé má setí: rodinku mu Turci vzali do zajetí. Šťastně Branko unik do zelené hory, a zelené hory zvolil za komory. Na braliskách ostrých na vysokých horách, které čely tonou v malovaných zorách, na těch plitkých kolech mnohý moslem poleh! Kde slunečko sedá, běda Turkům, běda! tam je břitká cesta – k ráji Mahomeda... Smutno, ticho nyní ve Zvoleňské síni, hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni. V tom však ručím krokem hlásal mezi pány – „Jaké zvěsti neseš, sluho, do dvorany?“ – „„Velkomožné panstvo! na zámku je zpráva: 172 s ramen padá – vivat! – Brankovi juž hlava...““ Hej, ten poplach kolem! Turci poza stolem hurisky juž v ráji v duchu objímají, o poháry tlukou, jatagany zvoní, juž jich tři sta ořů zejtra nedohoní! Hlásal přived zvěda – skokem Turci v okol: hojže, hleďte, jaký přiletěl k vám sokol! V líčku jarní zoř – sníh pod širáčkem zanik – zelená košilka, rudý dolomaník, nohavičky úzké, pás na dříku tuhý, sponky na něm zlato, gombičky jak z duhy. Cedidlo na pleci – hedvábina tenká, což se jásá pod ní drobná fujarenka! A v té statné pěsti junácké hle štěstí: břitká valaška jak letní slunko svítí – utíkejte, Turci – přijde hromobití! Heja, chlapec dobrý, však ho každý pozná, kdo mu pozří jednou na oruží hrozná, kdo mu zbloudí jednou okem v orlí oči – ej, to švarný jonák jak prut ze klokoči! Sotva chlapec pohnul v tváři jedním tahem, jako zkamenělí Turci stojí šmahem. Což kdy ústa vzruší: „Na mou hříšnou duši! 173 povedu vás, páni, do koliby v hoře: tam Braníčko leží jako ranní zoře – sto dukátů dáte, sto Kremnických napřed, bych tu zlatou mušku v pavučinu zapřed! –“ Pojali ho Turci ruče mezi sebe, hleděli mu v oči, mysleli že v nebe; podali mu pohár, hleděli mu v líčka, dumali, že hledí z rána do sluníčka; zdrávkali mu páni, na košilku zřeli: zelenější limby v Tatrách neviděli! Pobízeli píti – na pás zřeli stokrát, mínili, že hledí na Kriváňský poklad. Jaj! a kdy se rtíků rozemknuly spony, hútali, že slyší Bystřické zněť zvony... Hodovali Turci na Zvoleňském hradě, kudy zejtra jeti, radili se v radě. Nepojedou chytře ku Králově Holi: ku Bystřici krásné rovinou jet volí. Pili Turci, oba vypili by Hrony, kdyby na poledne neodbily zvony. Hej, tu starý chlapec: „Tři sta bohů, páni! nože no! čas věru do hor na čekání.“ Měštěnínů dvacet vyskočilo k tomu – – 174 Ej, už Jidáš vede brať svou do polomu: zlata plno vrecko, v tvářích víno všecko. Pod polomem dole, na sto dobrých kroků: „Stůjte pohromadě a mějte mne v oku! podívámPodívám se, spí-li Branko v této chvíli.“ Rozuměli páni, kroky zastavili. Jen ten šuhajíčko, jen ten Palko bledý, pán bůh sám víví, proč chce s chlapcem na výzvědyvýzvědy. Nepustí ho páni: „Mlád jsi ještě, hochu!“ Jaj, cos, hochu, v líčku pobled od vrtochu? Beztoho juž chlapec mizí pod polomem – – Mizí, páni, mizí, ale z úst zní hromem: „Dej bůh zdraví, páni! děkujem vám šumně – věru skoupi nejste – dáte nerozumně: uletěl vám jatý orel za orlaty!...“ Omráčená druže stojí, k hoře hledí, nohy přimrazeny, rty bez odpovědi; ruce tisknou jilce, pušky visí s ramen, ale v každé žilce na mráz potuh plamen. Po drahné prv chvíli stuhlosť pánů jihne: „Do Paroma!“ křičí, „snad ho rána stihne! Hore za Braníkem!“ – Ale puška něčí 175 naměřena proti: „Kamto v nebezpečí! Pošetilci!“ bledý Palík volá v chvění, „chcete v hoře zkázu? Nazpět do Zvoleni! Věru Branko v hoře ukryl chlapců spoře: nazpět! než nám lebky valaškami soře!“ – Hej, což páni tryskem za zmatku a strachu ztrácejí se rádi ve Zvoleňském prachu! A za nimi Palík, tajným žalem schvácen: „Našel jsem tě, otče! Dvakrát jsi mně ztracen!“... ––––––
Zvolna krásný večer padá do chotárků, blankyt sype hvězdy do bystřin a jarků; a když tichý večer v plnou noc se mění, vínem vše a bázní spito na Zvoleni. Spánek víže oči, obletuje hlavy – hoj, netuší žádná, co tři vatry praví: s Čertovice volá bílá vatra v dálky: „Nepřítel se blíží – za pás samopalky!“ Žlutá vatra volá se skal na Ďumbíře: „Hor sa junač! na zboj otčině i víře!“ Rudá vatra volá se Královy Hole: „Ke mně, chlapci, ke mně – havrani juž dole!“... 176 II. II.
Zoři červan střílí růžovými luky, hlavičky se klobou květovými puky, a pod ranní mlhou na sihlině svěží granátová tříseň v drobných perlách leží. Slovensko mé šumné! Zem kdy vesmír zrodil, věru že sám pán bůh po tobě si chodil! A jat vnadou tvojí slzy plakal blahem tam na věžích Tater, pod svým rajským prahem. Ujaly se v horách jasné slzy boží: na bystřiny rostou, na plesa se množí. A ty hvězdy s nebe, klesají-li dolů, do Slovenska touhou zapadají spolu, scházejí se všecky na plesách a říčkách čarokrásným Vilám v čelku na partičkách. Jaj, Slovensko moje, kdo tě spatřil jednou, po tobě mu vzdechy více neusednou! Zazořilo s nebe. Nad Královou Holí srážejí se chmury hustě nad sokoly. Dvě stě dobrých chlapců nad ohnísky sedí, pušky nabíjejí, ku Zvoleni hledí, 177 valaškami točí, nasršené oči, nahromžena prsa – – Hoj, vy švarní branci, krvavá polévka zaleje vás v tanci! – „Jakže? divy světa! Hrmeň bohů do nich! Neujedou ani na arabských koních! A kdyby jich bylo stokrát než nás více, zachvátí je dole naše hrmavice!“ – Usmívá se Branko, hladí sobě bradu: „Horká vaše cesta, Turci, k Cařihradu!“... Jaj, Branko, Braníčko, slovenská zorničko, ký šuhaj kluše to? Obrať se maličko! Nuže, zvěd to hlaný, chlapec malovaný, jenž nám zvěsti nese od Bystřické strany. Nese zprávy, nese: „V tom Bystřickém lese vyzvídali Turci: „Allah,Allah! Navraťme se!“se!‘ Viděli tam četu statných horských chlapců, rozletli se nazpět jako hejno vrabců. Hoj, tož druhou cestu Hassan-Aga zvolí – bude bitka, bude pod Královou Holí!“ V ráz valašek dvě stě zařinčelo hlučně: – „Věru nakrmíme moslemy dnes tučně! 178 Nakrmíme těžkou olověnou kaší, zapíť dáme krví po té horské paši!“ Zjásaly se ohně po Slovensku svitno – „Hej, dnes k Čertovici přistěhujem Sytno!“... ––––––
„Zrada, zrada!“ – „„Hurá, hurá!““ Táhne proti chmuře chmura. „Hotovte se do boha!“ Zašla dýmem obloha, zakypěla vzteklá bura: zahučelo v ráz střel dvě stě – zatínali Turci pěstě. „Allah! Aman! Allah kerim!“ úpí hlasem tisícerým. Zle je Turkům, těžko, těžce, sevřeni jsou ve soutěšce. Hrmavice s hora, z dola – Allah ďaurům neodolá! Skáčou jiskry z jataganů, blesky srší z podsekaňů, hbitě řinčí valašky. „Hej, půlměsíc padá s mešit, 179 Azraël vás bude těšit – v peklo, Turci, z porážky!“ Klnou Turci, koně řehcí, bez pánů v dál pádí lehcí. Letí Branko po agovi: „Nejsme, tuším, známí noví! Dolů, ago, páž mou zkus! Braň se, ago, křivulku ven! Vstup do pekla juž ti smluven – nenávisť má nezná hrůz! Vrať mi děti, vrať mi ženu – dolů, Turče, se třemenů! Nuž, a líp teď hruď si chraň! Jak? že krev už z ní se deře? Chacha! do pekla již dvéře odemk ti můj podsekaň ? Táhni k čertu, suky synu!“... Černá bura bije v buru: „Za Slovač, hoj, za otčinu!“ – „„Allah! Aman! srdce vzhůru!““ Počal úděs, nastal zmatek, končil rudý horský svátek, 180 krvavý dým stoupá z jatek. Lehlo Turků jako stébel – „Jaj, co třeba peklu hřebel!“ A kdo ještě nedostřelennedostřelen, prchá nazpět jako jelen. Zmlkla krátké bitky vřava. Večer s Turky dokonává. Vyšla luna zkrvavělá, osvětlila mrtvá těla: hřbitov dole, jiný v stráni – nepřátelé porubáni, porubáni, rozehnáni, a kol pusto jako v dlani. Na Králově Holi bohaté jsou stoly: junáci se loučí s Brankem, se sokoly. Nesou kořisť s hora, nesou kořisť z dola: „Dej bůh štěstí, chlapci! než nás vatra svolá!“... Branko sedí stranou, sedí, ústa němá: co mu schází? Mléka ptačího jen nemá! Pohroužen je Branko v ráje minulosti: myšlenky mu přišly – přišli z Dětvy hosti. 181 Sečany hle! chýžka, žena, drahé děti – – Ah, vždyť dávno, dávno zašli ve zajetí! Puklo srdce žence, klesla jí as hlava – och, zda u hrobu jí někdo z dítek stává? Běda! Ze synů již moslemíni budou, a snad na valašce krev má jejich rudou? Kdo ví! – Zbledlo líce, mráz mu projel tělo, několik slz jasných po řasách se chvělo... „Lépe, zhubil-li jsem oteckou je pěstí, než se s poturčenci střetnouť jednou v štěstí!“ Ztrácí duch se, ztrácí v ztraceném svém ráji, dumky, černí ptáci, hlavu oblétají... „Pryč, vy černá křídla! strach z vás padá v líce, jako bych těch chlapců neuviděl více!...“ Nad Březno se chystá z pochmurného místa: Nechoď, Branko, nechoď! předtucha dí jistá. „Nejsem junák více? Nejsem více orel?!“ Slyš, co havran kráče! – „Bodaj že si zhorel!“ A valaška ručí za havranem bzučí... Zůstala jen s Brankem zas ta malá četa – nejsmělejší junač z celičkého světa, jen ta malá četa, třicet bez jednoho – – 182 Kde je, Branko, Marcík? – „Nevšímám si toho!“ – Vzali chlapci zbraně, vzali budky, rožně: třeba nesili jste, což je v Březně o žně! III. III.
Večer jizbu šuhajovu na kapličku mění: hoch se modlí růženec svých zpomínek a snění. Každé zrnko bodá srdce jako břitký klínek – bez konce zrn na růženci – jeho upomínek... Z šera před zrak vystupuje obraz bílé ženy: oči ze skla, tváře z pěny, vlasy rozpuštěny. A v těch vlasech bílý leknín a hrsť vodní řasy – vzúpěl šuhaj: „Lžete, lidé, máť že zoufala si!“... A zas v oči usmívá se blaze líčko dvoje: „Jak ty hvězdy zapadly jste, drahé dušky moje! Zapadly jste“,jste,“ šuhaj vzdychá, „v nerodné tam zemi, zapadly jste, holoubkové, u hrob matčin němý!... Jediný já prchl šťastně – – “ Zas růženec stiskl: před zrakem mu horský chlapec valaškou svou blýskl.. „Zůstaň, zůstaň!“ vzúpěl šuhaj, „vždyť jsi mojím apkou – bych moh tobě ruce zlíbať poslední slz kapkou!“ – Pohroužil se šuhaj sněním – zas růženec stiskl – v tom na prahu šuhajově bodrý přítel výskl: 183 „Hejže, Palko, v srnčí nohy! Pojď a jásej s námi: Brankovi juž nepomohou ani ďábli sami!“ Skočil Palko rázem v nohy, chytil za hruď druha, zatřásl jím, jako stromem smršť kdy třese tuhá: „Sedm bohů, ještěr, v tebe! jaké máš ty zvěsti?“ – „„Jaj, Palíčko, lastovičko, nuž tak povol pěsti! – ““ Klesly ruce Palíkovi a druh: „Nechť jsem sučin! – Ver jsi chorý!“ – „„Nejsem, byl to radostný jen účin – mluv, kde Branko?““ mrazivým se hlasem Palko shání. „Na Březenských horách rybku lapají juž páni. Slyš jen, Palko! V Čertovici Hassan-Agu zhubil a víc nežli polovici moslemů s ním ubil. Kde měl posléz nohy srnčí, nazpět doběh v krátkukrátku, a co dostal, to si věru schová na památku! S Turky přišel chlapec Brankův, a ten za dukáty k Braníkovi od mladuchy-smrti vede svaty. Nuž pojď! víno křišťal – –“ Ale Palík placho šušká: „Jdi jen, brate! – hlavaHlava má dnes tíhne do vankúška.“ Vrtěl pan brat bujnou hlavou, nechal v jizbě Palka... Ve plášť Palko zahalil se, v pase samopalka. Ze stajny si vyved sivka, pohladil mu hřívu – neosedlán oř s ním letěl mžikem v dálnou nivu. 184 Leťem jako Tátoš letěl tam po břehu Hronu a na brodě nožky brodil ve hvězd milionu. A zas od vln safírových šuhaj bodal oře – letěli a letěli, až od hor svitlo zoře. Zlaté zoře! shledlo slzy v očích hochu ranně, doneslo je v lúčkách svojich na Březenské báně. Zazořily slunkem báně – dojel šuhaj k bráně. „Hoj, tak záhy mosty dole!?“ – „„Hleďme toho ptáčka! Neví, že dnes pod Makovym vzácná polovačka!““ – Netázal se Palko více, znova bodl oře, letěl v tuše úzkostlivé ku zelené hoře. Letěl jako se Kriváně divá boží střela, letěl jako myšlenka mu pod Makovo spěla. A slyš! v hloubi tmavé hory veselé ty hlasy. Ej, to věru švarní chlapci z Brankovy jsou chasy! Skočil s koně, dal mu vůli, doběhl k nim rychlo: třicet hrdel bez jednoho ve zpěvu hned ztichlo. Zmlkly gajdy, jak by Palko byl jim přeťal hučky, a v těch nohách zdřevěněly čacké pozabučky. Tomu, v ohni zapomenut, vzejmul se hle! vátral, a kde kdo byl, v uděšené tváři hochu pátral... Tak ty tváře horské chlapce poděsily rázem. „Kde je Branko?“ šuhaj zvolal. „Se zlým jedu vzkazem!“ 185 „„Mluv, šuhajko, odkud že jsi? Jaké tvoje vzkazy?““ – „Smutné vzkazy, páni brati: smrť se horou plazí... Jeden z vás byl na Zvoleni – a než svitlo zoře, nechať shořím! páni z Března dávno byli v hoře!“ – Jaj! teď chlapci teprv slyší! V ráz se chopí zbraní: v pravé dlani po valašce, pistol v levé dlani. Ha, což spěší ku kolibě, pod níž Branko dřímá! Leč v tom slyšte! Parom houkl chlapcům před očima: ne, ne Parom, ale výstřel – – „Běda jeho žití!“ Jako střely ku kolibě junáci se řítí... ––––––
Zjásala se tvář myšlenkou libou, zachvěly se Braníčkovi rety. „Nedám tebe,“ šeptá, „za tři světy!“ A své ruce rozpjal pod kolibou. Nespí Branko, sní jen o svém ráji: ženka před ním krásná jako v báji, a z tří dítek, milé moje nebe! poznává jen ji, jen ji a sebe... Vesel opět domček v jeho Dětvě, zlato rodí pod rukou se ženky, a tří synků drobné fujarenky jásají a kvílí jak ptač s větve. 186 Oh! teď ženka k Brankovi se kloní: „Pojď, o pojď, můj drahý!“ z úst jí zvoní. „Juž je čas...“ A Branko vzhůru skočí – slzy mu však zatřísnily oči... Ha, slyš, Branko! Jaký že to hlomoz? Stíhatelé odhrnují listí, tváře planou hroznou nenávistí – jaj, Braníčko, pán bůh tobě pomoz! Juj, juj! běda! Marcík vrahům v čele – Jidáš prodal opět spasitele... Z myšlenek svých rázem duše spěla, skočí Branko – juž však za ním střela! Ne, ne za ním: vrylať spár mu ostrý v bílé ňadro, a tak mu jím třásla, div mu v hlavě paměť nevyhasla – hledí Branko – zří kol šklebné kostry... V ráz však mdloba přešla. Jako jelen skočil v nohy, stiskl, kde byl střelenstřelen, a pěšinkou, jež se v horu točí, uletuje černým ptákům s očí. 187 „Stůj! vždyť smrti neutečeš nikam!“ kráče za ním hejno dravých ptáků. „Však se ani smrti neodříkám, umříť chci, leč se Slovenskem v zraku – –“ Volně mizí dobrý chlapec v hoře. A v tom, jak kdy rozbouří se moře a své vlny vztekle k břehu metá, vyrazila z houští chlapců četa. Jeden pohled na vrahy jí stačil, hoj, a výstřel životy z nich páčil; a v kom ještě jiskra žití tlela, valaška ji vyrazila z těla. Prvou duši-káně pustil Jidáš... „Hore chlapci po krvavé stezce!“ – Letí četa za Palíkem rezce – pospěš, sic už Branka neuhlídáš! Na skále tam na Makově sedí, kalným okem po Slovensku hledí a na srdce tlačí ruce obě: „Dochoval jsem, Slovači, ho tobě!“ 188 Náhle tváří úsměv kmitl blaha: hojže! chlapci vybíhají z lesa, a před nimi – sen to? pro nebesa! – jeden volá: „Otče! hlavo drahá!“ Vyskočiť chce Branko, klesá – běda! juž však líbá synček líčka bledá, líbá ruce, líbá drahé čelo, že se srdce slastí rozechvělo. „Pověz, pověz, duško má ty zlatá, živa-li je dobrá moje ženka? A kdes nechal Dáňa, Vasilenka? Byli tehdy ještě nemluvňata!...“ Oči klopí šuhaj, slzí, mlčí – – „Nemluvíš? Tož schvátil dráp je vlčí? Předešli mne – nuž tam, v žití jiném srdce na srdci si odpočinem!...“ Propuk Palík v nářek usedavý. „Neplač, zlato!“ Branko těší syna. „Zde máš chlapce – dole domovina, a tam Slovač Turčín loupí dravý!“ 189 Potom Branko děkuje se druhům. „Pozdrav neste,“ šeptá, „mojim luhům, potěšte mé Slovensko, mé nebe, že mu dávám Palka místo sebe... Hrob mi dejte zde – bych viděl k Hronu – zazpívejte zpěvanky mně šumné – – “ Sklonil hlavu jako v touze dumné, pohleděl tam v doly a zhas v stonu... ––––––
Hořekoval nad svým baťkou Palko drahnou chvíli, až na pokon dobří chlapci hrůbek upravili. Kopali ho valaškami, vystlali ho spáčem, uložili Branka s hlučným střílením a pláčem. Letěli kol sokolíci, juj, ten jejich krákot: „Braníčku náš, poskoč v nožky ze smrtelných mrákot!“ Letěla kol kukulěnka: „Braníčku můj, kuku!“ – Klekli chlapci, zapěli mu pěkně na rozluku: „Hoj, Braníčko, lastovičko, spi jak na vankúšku, slovenskou zem máš ty, drahý, pod hlavěnkou v lůžku! A valašku nerozlučnou, tvoji druhou ženku, dala ti brať zarmoucená k ruce do podstěnku. Na Makově nasypala mohylku ti pěknou: zde se prsou žádné střely více nedoteknou! 190 Budeš ty, náš kapitáne, šumně viděť v doly na Slovensko divokrásné po Královu Holi! Srdečko se zahřeje ti, a což bude o sny! – V letě hrob ti slunko zlíbá, vůni dají sosny, a ptač drobná na zobáčkách za té jitřní rosy co rok tobě ze Slovenska nové písně snosí!“ – Dopěli a vzchytili se při Brankově rově – – „S bohem!“ šeptal Palík ještě a vstal po tom slově. „S bohem, otče!“... Setřel slzy, okem přelet doly: „Hore tedy, chlapci moji, ku Králově Holi!“... 191

Básně v knize Z hor: