VIII. Neapole.

VIII.
Neapole.
V doli jarovnadném Parthenope slavné Středomořem krásné sukně stříbří lem. S obou stran ji vroubí okolina bavná, Kam ní oko vede, rájem všudy jdem; Nebe utěšenou mírností nás baví, Vesnou přirozenost věčnou zde se slaví. Tvorná moc-li oko po východu vodí, Kde své čelo k nebi zhoubný Vesuv pne, Tam se čarodějná šťáva sladká rodí, Sotva že se rejček keře s jara tkne. Tu se v okoralém proudu žene láva, Vedle přelahodné fíky stromec dává. Se strašlivé hory hrudná vede cesta Mezi smutné pouště, v lávné doliny. Zpodem ve tmách mají pohřbená tři města Pěkní vinohradové a roviny. Zatím obr Taurus, Sorentýnské hory V řetěz dálný váže se městy a s dvory. 297 Posylip své krouží rozmanité sady Na západní straně do půl měsíce. Sem tam z roštin čerstvých pnou se letohrady, Celý okruh zdá se jedna vinice; Na vrchu kde tichost milou činí chvíli, S tvrze staré vějí práporcové bílí. – Nad jeskyní tmavou, skála kde se věží, Tu se hrozno-rodný hustě keří les; V stínu jeho Virgil pochovaný leží, Kolem hrobu jeho ptactvo vede ples; Nad ním vzhůru bobek v švihlém zrůstu pne se, K koruně mu stálé, letorosti nese. V čele města slavné moře oko spatří Vlny různé kroužit přes svou modřinu. V dálenině, kde se nebe s vodou bratří, Korunuje ostrov Capri hladinu. Tisíc lodí moře rybohojné kreje, Větřík s práporečky hrdých žezel chvěje. Mnoho slavných chrámů k nebi žene báně S vyklenutím smělým plné mramoru. 298 Nejkrásnější nese Vomerovská stráně Na cestě, jenž k tvrzi vede na horu. Množství pyšných zámků po náměstích najdem, Hlahol stotisíců víří, kam jen zajdem. –