SOUMRAK
Když dílo z tvůrce vyvřelo, ať na obraze
žhne barev hrou, ať veršů rythmem opájí,
či údův úbělem snad z mramoru plá naze
cudně, Bohům dík svůj vzdává smrtelný:
mní, jako nový bůh že stoupá na nebe,
a radostně zní jeho „dokonáno je“!
Vždyť ví, že dílo v něm zas’ nové slavně vzklíčí,
jak z žírné prsti vzejde znova mízný plod
vždy střídou nezmarnou. A když i lásku zničí
mu v srdci jarém popelných dnů chorovod
a tvrdě zdeptá ji a v muce uhněte,
ví v síly rozpuku, že jiná vykvete.
Však běda! běda, když se pozdní život chýlí
již v stranu západní a spadá s vrcholu,
co vášní výbojnou a slastnou touhou šílí
mu srdce, smrtelný jak v temném údolu
dny svými tápá mdle: a podzimní to nitro
když prahnouc nevěří v své nové jarní jitro,
pak nezní k Bohům dík za náplň údělu, –
jen vzpurné rouhání, jímž všecko prokleto,
že člověk živ jest a že přec’ je dožito!...
40