Amor.

Amor.
Nad lávkou březovou, v jíž kůře bílé jmen vryto četně, šípů, srdeček, tu stojí strážce mnohé sladké chvíle, an s beder dětských luk si právě smek’, však marně cílí, marně míří, vše pusto kol, a vzduchem víří jen tanec lupenův a písku zrneček. Mráz chladný mu po nahém těle běží, jež v kámen utuhlé se býti zdá, směs listí žlutého mu v toulci leží a v srdci žalost zpěvná pro hnízda, v jichž nitro pusté v pérek spleti host nový, vichor, záhy vletí a rozmete je v ráz a světem rozhvízdá. Na obou očích lpí mu lupen svadlý kol kraje ztrhaný a červený, a na tetivě líné prstík schřadlý jme pavuče cár v chumáč spletený. Tvé vládě konec, pane bože, dbej o kožich a teplé lože a krvavé ty opusť v tanci lupeny. 51 Ne v koutě sadů, v opuštěném loubí jak milujících dvou jen záštita, však zvol si místo v našich srdcí hloubi, ať láska nesmírná v nich vykvítá. Jdi v srdce Čech, tam pusť své střely a pal a střílej, reku smělý, až ruka poumdlí a šíp ti vylítá. Neb hlasem pevným směle tvrdit mohu ne za žert úsměvem jen placený, že jediný ty ze všech pánů bohů, co Řím jich zrodil, staré Atheny, od věčných časů v čisté snahy tak zázračný a lidstvu drahý nám Čechům zůstal’s, pane bože, ztracený... 52