Lumírova pomsta.
Mistru Myslbekovi.
Nad denní vřavu, šum a ruch a spěchy,
nad věže palácův a domů střechy,
v šer noci hvězdnaté i v jitřní zoru,
nad šedou mhu i modro Vltavy
jak velká urna prosta žití vzdoru
ční Vyšehradu kolos mlhavý.
Dnes místo hrobů, děl a milujících,
dnes slávy nejstarší to ruina,
jen žalov bohatýrů v zemi tlících,
říš záhrobí, kde věčnost počíná.
A pod tou mohylou, kam dohled sahá,
vře, duní, dumá, stená, jásá Praha.
Tam prchl jsem kdys vírným zvukům ulic,
kde puklá zídka v plece skal se tulíc
ve smělé výši visí nad hlubinou
stín báje starodávné na čele.
Již poslední se pršky světla linou
a zlatí zbytky její zvetšelé.
V par šerých závoje se řeka halí,
lamp svity červené již rostou tmou,
a břehů kontury se v dýmu kalí,
jen most se ještě bělá nad vodou.
Kamenný Lumír s Písní na něm vzplál,
dnes poprvé tu noční stráží stál.
72
Cit podivný mi projel celou duší.
Co chce, se ptám, ten symbol v dnešní hluši?
Proč vyvolán byl z mythů mdlého šera
umělým dlátem, myslí nadšenou?
Zda více jest, než lichá fraze sterá
vši maskující snahu vznešenou,
víc nežli kámen, jenž tu bude státi
pro podstavec a vkus a ptačí trus,
zda více může jeho forma dáti
než pro nůž kritiky jen pouhý brus?
Kdo odpoví mi? Stud mně ve tvář tryskal,
a čelo horké k pusté zdi jsem stiskal.
Snů přelud byl to, vidin hříčka planá
a fantasie honba rozeštvaná,
jež zvuky divné kouzlila mi v sluchu
v to ticho hrobů mohyl napjatém.
Já slyšel jsem jak dutý hovor duchů,
jak živnul by v něm tmavých hrobů tém,
jak zvuk ten sléval by se v jednom toku
a duněl pod zemí, jež chvěla se...
– Och znám tě, písni, jež dlíš v skal těch boku
vždy, stále, v nestárnoucím věhlase,
znám pěvce tvého světlé podoby,
jenž s varytem svým vstal dnes nad hroby.
Ó rozřeš, vševidoucí, pochyb roje,
jež rukou bezcitnou rvou srdce moje,
svůj vyřkni soud, neb známy jsou ti taje
mých vlastí širých v mlze budoucí!
Zda nadarmo žeň čistých duchů zraje
a v dýmu zajde snaha horoucí?
Zda v dějin desce místa více není
pro věky příští mému národu,
73
by stál zas tam v sil svojich rozjiskření,
kde dříve stál – ve středu závodů?
Kam zavede jej dnešní cesta srázná,
na luhy kvetoucí či v pusta prázdná? –
A vidmo bílé se zářícím vlasem
tak mluvilo jak vichor silným hlasem:
– Mou sochu vztyčili jste, velké ďěti,děti,
za hračku zrakům chodců tisíci,
však píseň má ta kolem v prázdno letí
přes vaše hlavy v pusté směsici.
Cíl marně hledá, kam by v srdce padla
a rozehřála svatým žárem tím,
jenž reky své ved’ sice pod stinadla,
však do dějin psal pérem ohnivým
jmen jejich posvátných přečetný řad,
by zřeli jste, jak vám jest umírat.
Jak vám je žít, jak svatá hájit práva,
to nadšení vám darmo pokyn dává –
jeť staré již, vy syni nové doby,
kde všecko staré již se přežilo.
To nadšení jen osvěcuje hroby
a v trůny zvrácené se složilo.
Vám nové modly vztyčil zákon moci,
je daní živíte svých mozolů,
a k věštcům svým jde nadšení jen v noci,
neznámým, chorým v bídy zápolu.
Váš úsměv shovívavý, ramen hnutíhnutí,
toť jediné k jich práci pobídnutí.
Čas vidím za sebou, kdy v písni mojí
lid slyšel bohů zvěsti v míru, v boji
74
a retem žíznivým pil zřídlo těchy
ze zvučících strun mého varyta,
kdy pod krov knížecí i vetché střechy
mi stejně svatá dráha vyryta.
Kdy krajem širodálným v jednom znění
od dětských rtů po starců šediny
za stejných srdcí společného chvění
zněl písně mojí hlahol jediný.
A tehdy lípa v žírné tyto půdy
na věčné časy kotvila své údy.
A pod korunou její, za zlé vřavy
kdy Svoboda šla světlá v zápas dravý
s násilím katův, anathemat Říma
z úst bojovníků jejích ze hranic
ta píseň hromná stále zní a hřímá,
co přijdou, věkům vítězivě vstříc...
Dnes pouta spadla, Svobody zář svítí
a prapor volnosti vlá široce:
však tisíc rukou pod prapor se řítí
a v kalu otroctví jej vlekou hluboce.
Zní kolkolem jen divých vášní hluk,
a píseň má v něm ztratila svůj zvuk.
Za štítem dějin řečí volbou hladkou
se uspáváte k činům mdlobou sladkou,
neb v osobním a malicherném sporu
si z dějin tkáte ještě zástěry
a novou vršíte si Bílou Horu
z rozvrati spolné v sebe důvěry.
Hus Žižka, Žižka Hus ve stálé směsi
jak salva guardia lpí vám na ústech
a třpytně k vašim proslovům se věsí.
Však po čems víc než slovech ani slech.
75
Jak oni dva jste chabi k pravdě vzhlednout
a na lež, sváry mlat svých činů zvednout.
Nechť v kámen tesáte své velikány,
nechť chrámův uměn otvíráte brány
pro potlesk lhostejný a dlouhou chvíli
a pro výstavu nových toalet,
nechť v heslech zvučných měříte své síly
a v řečech, písmech, v směsi různých tret,
když všemu schází jádro vnitřní ceny
a pravé lásky k vlasti týrané,
když činy nejsou dobru zasvěceny:
vše budoucnosti vichor rozvane,
vše zhltí vlna, jež se dme a čeří
v dnů nedalekých průhledné již šeři.
„Vae victis!“ hřímá zlobný příval její,
již hory ochranné svých kácí do peřejí
a jekem prudším tlukoucího hromu
na vaše srdce vráží její ráz.
Vy klidně z aren, z plesů jdete domů,
kamž lichých lesků přízrak honí vás.
Sen jediný pak oblétá vám čela,
jak dnes jste žili, zítra žíti dal,
a v marných snahách po rozkoši těla
dlí zahrabán váš světlý ideal.
Vše činy vnější pozlátka jsou čirá,
z níž laciný plech na venek jen zírá.
Čí vina to? Čí ruky okov tuhý,
jenž znova ukut na roby oa sluhy,
čí pečeť to, jež na čela vám vtiská
otroctví moderního znamení?
76
Čí vůle všemocné to snaha nízká,
jež v záští kotví plemen k plemeni?
Blíž stupňů oltářních, blíž stupňů trůnů,
blíž model těch, jež vztyčili jste vpřed,
a v prohlodaném vlastním vašem lůnu
těch příčin strašných znatelný zřím sled,
a z lidských řádů branou vztyčenou
zřím odpověď svou svítit plamennou.
Žíť nemožno, jak ryzí srdce velí,
jak všelidskosti káže pokyn vřelý,
bys nenarazil pod těch řádů branou
na sterý osten, tisícerý trám,
bys nezranil se nesčíslnou hranou,
již nastrčil jsi v cestu sobě sám.
Nuž tedy aspoň ono svaté kouzlo,
jež vítězivě přešlo každou seč,
jež retem matčiným vám v duši vklouzlo,
to milujte, to hajte – svoji řeč,
svůj jazyk posvátný, zvuk jeho sladký
bez fraze otřené vždy hrdly, statky!
Jen jednu sochu tyčte pod nebesa
svou hřivnu každý pod stupeň jí nesa
i práci ruky své i ducha svého vzněty
za jediným a stejným účelem.
Stráž mostu bude vám to v ony světy,
jichž bytnost národa jest údělem. –
Až do té doby, než se vaše směry
na téže dráze sejdou v smělý let,
zde výmluvně stůj, ty můj stíne šerý,
ne jako symbol dosažených met,
však jako vyhrůžka má zkamenělá,
jíž slovo karavé plá bleskem s čela.
77
To pomsta má. Ne kámen bezezvuký,
však v nitře živém s mého srdce tluky
tu státi budeš chodcům sterým v oči,
a tváře tvojí vážný, smělý zjev
nechť davu jdoucích hlasně vytlumočí
hněv starých bohů, starých reků hněv.
Kdo kolem půjde v lichém shonu pouze,
ať stud mu tryskne žárem v chabou tvář,
by jiný cíl též zvolil svojí touze
a vznešenější vznítil v srdci zář:
že čas je tu, ne vzněty v sobě ztrácet,
však prázdné idoly své v rumy kácet. – –
Tak Lumír děl a do pradávných skrytů
v hloub Vyšehradu zmizel tajemnou.
Kol sochy zřel jsem jasno bílých svitů,
však mračna těžká plula nade mnou,
a v perspektivě temné slyše praskot krovů
jsem dusným vzduchem s hory kráčel ku domovu.
78