ECHO.

ECHO.
R. 1547.
Na paláce po staletí stlumena prastará spí pod gotikou ozvěnaozvěna, ledasco se od ní doví, každému však neodpoví. Křikneš-li smíchem, v odvet dá kvil, ptáš-li se pláčem, chechtá se ze všech sil. 39 Když jsem já se ozvěny té jednou ptal, hlas její cos královského diktoval. Na dlaždicích čeští páni klečeli v tom pyšném diktování. Klečeli nice jak v kostele, echo čte dlouhé, krvavé ortele. Klečí, klečí čeští páni v pokoře, halapartny řinčí zvenčí na dvoře, s birýtků se třesou péra, vane holdu nová atmosféra, a milí páni se činili, koleny důlky do dlaždic vtlačili. Ozvěna se zakuckala v žvatlání, slyším její utlumené chechtání, potom ještě vydechla si – Ticho, jako když se svíce zhasí. Na dlažbě v sále, není to klam, od kolen důlky ještě jsou pořád tam. 40