PÍSEŇ K SV. JIŘÍ.

PÍSEŇ K SV. JIŘÍ.
Čacký rytíři gotiky, slyš mne, zbožně tě vzývám, já, ten nevěrec veliký, svou ti písničku zpívám. Och vím, kterak jsi miloval kněžnu s nebeským zrakem, a jak čaroděj hlídat dal v sluji zlým ti ji drakem. 53 A tys na koně vyskočil, kopí do ruky chytil a jel tisíce dálných mil, měsíc cestou ti svítil. V skalách černá se hlubina, kol ní zelené plamy, a tam lká tvoje jediná, kynouc šátečkem mhami. Stisk’ jsi ostruhou koníka, skočil jako blesk srázem, země sotva se dotýká. Stojíš u draka rázem. Kopí u boku, vztyčený míříš do tlamy běsu, a ten ve prachu stočený žíří plameny v děsu. Plazi, ropuchy, háďata očky zpod kopyt svítí, však tvá ramena napjatá cíl svůj blízko již cítí. Jen jen dorazit, dobůsti, co jsi nacílil směle, ty však, bůh ti to odpustí, jak bys kámen měl v těle. Kopí trčí, ne dopadnout, míjí takto den po dni, stojíš, jakoby ztuh’ ti oud, prosím, bodni, jen bodni! Zatím saň ona pod kopím tloustne jak váleček zdravě. Váháš! – Proč? Sotva pochopím, ač bys nabod’ ji hravě. 54 Přijde Angličan, nebo kdos, v divu ramena skrčí, s drakem, s koníkem, to tvůj los, pak tě v museum strčí. Klečím před tebou, rytíři, spínám ruce své obě: bodni, kam kopí namíří, ušetř ostudu sobě. Zbav se nehezké poklony, když ten Angličan řekne: máte to divné patrony, máte patrony pěkné! 55