MILOST JEHO MILOSTI.

MILOST JEHO MILOSTI.
R. 1621.
,Te Deum laudamus‘ z chrámů temení, na náměstí stojí černé lešení. A jde ortel za ortelem v pláč a žal, bez odplaty pánbůh viny nenechal. Biřiců se rozletělo na sta hejn, v předu jede nejprvnější Lichtenštejn. Také doktor Jesenius v léčku pad, hrozným trestem měl svou zradu odpykat. 58 Na to se rád jistě každý podívá: ,Jazyk týlem buď mu tažen za živa, hříšné tělo s duší hříšnou čtvrceno, nad silnice mimo město vztyčeno.‘ Ale doktor přímluvčích měl mocných dost, nebude zle o zmírnění, o milost. A již k Vídni prosebníci spěchají, audience v pravou chvíli vyčkají. Dvou císařů lékař pro své umění zlaté řetězy měl v přízně znamení. Slávu jeho Vratislav zná do slova, Vitemberk i staroslavná Padova. A co napsal učenosti v traktátech, perlou jest ho učinilo skvělou Čech. Byla tedy v pořízení naděje, a snad krve nepoteče krůpěje. – „Bůh jest nejvýš milosrdný,“ císař děl, „také svojim nepřátelům odpouštěl. Milosti buď tedy jemu důkaz dán: kus jazyka buď mu jenom uřezán. Hlava sťata, a co k tomu náleží, i s jazykem vystrčena na věži. Tělo v pytli vyveze se za bránu, na koly tam rozestrká po ránu. Chápete snad veliké ty rozdíly? A teď, páni, zdrávi jste se vrátili.“ 59 Děkovali prosebníci velice, k Praze nazpět ujížděli záříce. *
Inu, není nad protekce zlatý most, my jí vždycky měli všude dost a dost. Tím se nejvíc na tom světě dokáže, a vše běží zlehka, jak když namaže. 60