SRDCE MATEŘSKÉ.

SRDCE MATEŘSKÉ.
Co žádáš, dívko plamenná, vše snesou ti má ramena! Chceš s nebe hvězdné rubíny? Či perly z bezdné hlubiny? Čím lásku tvou si vykoupím? „Nenos mi perel ani hvězd – z těch pranic, hochu, není tvým. Však jedno přece tvojím jest: Já jediné to srdce chci, jež ode mne tě odvrací!“ Hoch ustrnul. On dobře znal to srdce matky, spjaté v žal, to srdce láskou tlukoucí, jež s něhou povždy horoucí do snivé dětské kolíbky mu ustýlalo polibky a v životě mu rozchvělém vždy bylo strážným andělem... On na to vše se rozpomněl – a v oko svůdné pohleděl – a na všechno hned zapomněl a sevřev dýku, k matce šel. Spěl nocí čerstvou, chladivou – však v jeho srdci pálil žár; tam hvězdy s tichou září svou – však v jeho srdci tma a svár. Tak doplížil se do chatky – – – – stál u matky! 28 Luna se na ni dívala, jak v bílém loži dřímala: Na čele, rukou samé vrásky od práce, starostí a lásky. Rtem jakby modlitba šla tichá, hrud’ oddychá a ze sna vzdychá. – Bleskem se dýka zaryje – proud kapek lože zalije – tak růměnných, jak by tam zkvetlo slziček Panny Marie... I chvátal k dívce matčin vrah a cítil, jak mu v dlani roste to srdce vroucí, klamu prosté, jak chtělo by zas láskou bíti, jak chtělo by zas promluviti. Již k domu milky své se blížil. Tu klopýtnul přes tvrdý práh – a srdce vzkřiklo jako v snách: „Synáčku – pro Bůh – snad si’s neublížil?!“ Když zaslechla hluk jeho milá, hned na práh domu přiskočila a vidouc srdce krvavé, zděšena vzkřikla: „Tyrane! – – Chtěla jsem lásku matky tvé, ne její srdce vyrvané! – Když srdce vyryl’s matce své, kdo věřil by v tvou přísahu!? – Klet jako Kain jdi životem!“ I odkopla jej od prahu a zamkla dvéře s rachotem... 29