ČEKANKA.

ČEKANKA.
Pojď, modrooká dívčino! Ty’s moje štěstí jedino, pojď do německé otčiny a zanech české rodiny! A matka praví: Nechoď tam! Víš, jedinkou tě v světě mám, a v kraji, kde kdo zrodí se, tam nejlépe i shodí se! – Šla přec. Šel nebem měsíček, šli kolem měst a vesniček, šli přes hory a přes doly, až došli v švábské údolí. „Zde počkej, milá, u cesty, opovím příchod nevěsty! Já zajdu ke své rodině a navrátím se v hodině. A milá tiše usedne. – Už zahořelo poledne, den ochládl, noc nastala – dál čekala a plakala. [43] Ach, dívko, dívko spanilá, teď ráda by se’s vrátila, jeť věrna přec jen otčina – však smála by se dědina! I sedí dále u cesty. – – Ty modré oči nevěsty jsou plny rosy – na květy jsou samým žalem zaklety. 44