BESEDA VÍNKŮ.

Karel Dostál-Lutinov

BESEDA VÍNKŮ. (Bedřichu Smetanovi.)
Dí bílá lilije: Když dítě políbí mě rtoma a na srdéčko čisté přivije – ach, tu mi blaze, tu jsem jako doma! A na to maceška: Já plesávám, když srdce mladé mne nesouc na hrob matce, štká a na uslzený mě mramor klade. A mně, dí sněženka, je místem nejdražším jen košík, v němž roznáší mě bosá dívenka neb černooký, bledolící hošík. V to poupě růžové: Já nejraděj se k ňadrům tulím, jimž budoucnosť plá v záři duhové, a dýchám chládek láskou rozplanulým. Leč konvalinka dí: Radš pod obrazem Panny svaté svou vůni roním, když ji zástup ctí, a máj jí zpívá ku své harfě zlaté. [46] Barvínek šepotá: Já nejradš v dívčích vlasech spávám. Čím čistější je panny lepota, tím veseleji po kadeři hrávám! Pak šeptla fijala: Mně slaďounce se v knize dřímá, z níž duše v máji máj svůj čítala – a teď jen očima čte zrosenýma... Však vavřín šumotá: Mně na šedinách spí se hebce; leč sladší dřímota a samota mi – na bílé a zpráchnivělé lebce... 47