A KAM TY JSI LETĚLA?

Karel Dostál-Lutinov

A KAM TY JSI LETĚLA?
V zelenavém úvale poorané hory stály snivě, zdumale prastaré tři bory. Když jsem kol šel silnicí v palném slunka vedru, sedal jsem v chlad šumící severních těch cedrů. Rád jsem léhal do mechu. Bory v šeptném vanu vzpomínaly v povzdechu bratří na Libanu. V rozšumělých korunách mladý pták jim zpíval, z hlubin mechu jako v snách chladný pramen splýval. Hledě v pouště do dálí uvěřil jsem tuše, že v těch borech skryta dlí dávných lesů duše. [48] Lesy kol jsou skáceny, jen jich duše snivá v tento koutek zlacený utekla se živa... Jednou však jdu opět kol – bory! moje bory! kdo vám sklátil hlavy v dol, do úvalu hory? Rudá krev vám vyvřela do sivého vřesu – a kam ty jsi letěla, duše dávných lesů!!?... 49