KDYŽ MI BYLO SEDM LET.

Karel Dostál-Lutinov

KDYŽ MI BYLO SEDM LET.
– – „Marylko, počkejte na mne! Vyrosta vezmu si Vás – – “ Ona jen pohlédla na mne, spjala si svatební pás, po šíji pustila vlasy, myrtový věneček v nich, v slzách se chvěly mé řasy – jí na rtu úsměv se mih’. „Byla jste ke mně tak vlídna, kdykoli příběh’ jsem k Vám! Košíček na okně zhlídna, hádám hned, co v něm as mám. Z košíka lahůdky plaším, ze rtů Vám úsměv a šprým – moh’ by kdo jiný býť Vaším, moh’ by kdo jiný býť mým?“ – – Ona zas pohlédla ke mně – v očích tak slzavou zář – v posled mě políbla jemně, závoj si spustila v tvář. Zazněly svatební zvony, [74] průvod se do chrámu bral – a když se vrátil sbor hostí, v síni jsem já ještě lkal. Na stolech kytice kvetly, líbaly zákusek lem. Družičky ke mně se slétly: „Hošíčku, přisedni sem!“ Poháry počaly cinkať, hosté se počali smáť, struny v to počaly břinkať – já jenom neustal lkáť... A DNES, KDY MÁM ČTYŘIADVACET.
Dnes ona už je žena suchá, má žlutých dětí růženec – oj, Bože dobrý, jucha! jucha! – a já jsem ještě mládenec! 75