I. NÁŠ TATÍČEK NEBOŽTÍČEK...

I.
NÁŠ TATÍČEK NEBOŽTÍČEK..NEBOŽTÍČEK... Památce Fr. L. Čelakovského.
Náš tatíček nebožtíček muzikantská krev, po Švandovi strakonickém notu měl i zpěv, staré dudy s čupřinou a písničkou lacinou nechal zníti každou českou dědinou. 7 Starý Švanda hnil už dávno, růvek nad ním kvet’, ale dudy nezůstaly po něm práchnivět. Kozlík s růžky, píšťala plakala i jásala, hned ji mládež pod lipami poznala. Tatíček, och, nebyl skoupý, od vsi ke vsi dál známou notu strakonickou hrál a hrál a hrál. Ať je cesta na míli, ať mu málo platili, za Bůh zaplaťzaplať, když ho jenom uctili. Jen když šlo to po našemu, jen když hořel zrak, však ti před ním dudávali, sotva taky tak: 8 blízko k srdci, blizounko, divoce i lehounko, ale vždycky nevýslovně milounko. Náš tatíčku nebožtíčku, tolik not jsi znal, ale vždycky z vlastní krve vlastní’s krvi hrál! Kde vzít za tě náhradu! Dýl živ, v písni nápadu byl bys sdudal všecky Slávy v hromadu. Spi, tatíčku nebožtíčku, věku přešlo půl, co jsi v dudy poděděné naposledy dul. Spi tichoučko pod hrudou, však tvou jiní zahudou, potom snad tě hrudy tlačit nebudou. 9 Spi, tatíčku nebožtíčku, zůstal tu tvůj dech, leckdy on už rozdul také splasklý dud tvých měch, a ty písně po kraji k tobě sevšad spěchají, do snů tvojich známou notu zpívají. 10