XXII. ZAČAROVANÉ POLE.

František Serafínský Procházka

XXII.
ZAČAROVANÉ POLE.
Povězte mně, panímámo, co se to stalo, že, co bylo zasíváno, se mi neujalo? Těžké zrní jako zlato, zem ho nechce přijat, 56 ale z hroudy, hleďte na to, rozkvítá mi, jak lán dlouhý, samý kara – kara – kara samý karafiát. Karafiát, a tam výše makové květy, jak by schválně v té mé líše byly jenom sety. Táta na mne hromy chystá, uvidí to ráno: „Och, to je mně setba čistá, tady bylo od kouzelnic zle nám čaro – čaro – čaro – zle nám čarováno.“ – K takým čárům mám já klíče, povím ti sama: osíval jsi, nešťastníče, pole hubičkama. Z každé jeden kvítek roste k svatebnímu vínku. 57 Nyní oba boha proste, ať v tom kvítí najdete si také rozma – rozma – rozma – svoji rozmarynku. 58

Kniha Nejnovější písničky (1901)
Autor František Serafínský Procházka