PAVLÁČKA.

PAVLÁČKA.
Má fantastickou pavláčku můj dům, je vystavěna z obláčků mým snům. S ní výhled do daleka na pohádkový hrad, a šumí pod ní řeka z jezových vrat. Osleplá okna na hradě zřím rád se osvětlovat po řadě a plát. Už bělmem nestraší mne, tam život, život vjel, chocholy vlají dýmné v oblačnou běl. Tam vítěz přijel zdaleka sta mil 34 snít s kříže syna člověka, by žil. Sedmibolestná matka má usměvavou tvář, jeť bolest dnes tak sladká a z temna zář. Mám fantastickou pavláčku jak skrýš, z ní vidím v srdce chytráčků, níž, níž, do mozků myslitelům, jak pod povrchem lhou, na prsty stavitelům, jak hbité jsou. Do duší bratřím u pluhů tu, tam, u parních kladiv, soustruhů a jam, hlas jejich „já“ zní příliš v jas dnů i v noční tmy. Příteli, snad se mýlíš, má zníti: „my“. Že radostného veselí pln kraj, 35 že s polí výzvy zazněly: zraj, zraj! že vítěz k hodům žití tě v pospolnosti zve: nemůžeš pochopiti pro jáství své. Úkosem okna blikají zas tmou, zlé stíny se k nim smýkají a štvou. Ztvrd jejich úsměv shůry v tak sarkastický rys, v ně tlukou šeré můry a noční hmyz. 36