MRAK.

MRAK.
Mračínko jako plachetka vyčouhlo nad lesem zticha, sluníčko bokem směje se, v žitništi s klasem klas vzdychá. Plachetka sivá vzepne se, najednou v úprk se pustí, a v jejích cípech svinutých jakoby křemelky šustí. Přikryla slunko rozsmáté, stmělo se na jednu ránu. A táta praví: „Bude zle, známe svou severní stranu!“ 14 Na věži zvon již v poplachu, dunění temné se blíží, a sekáč v žitě sehnutý žehná se velkými kříži. „Pro baby zvonek, kampak s tím!“ vyběh’ jste vzdor maje v zraku s pistolí starou křesací naproti černému mraku. A rána na ránu, vy a mrak, nerovný souboj a s chybkou: vy mraku nic, leč oko on vyšleh’ vám ledovou šipkou. Kovárna všecka chvěla se, řinčely kolem kol ledy, tisk’ jsem se v pláči k boku vám, jak jste stál zalit a bledý. A juž jste slyšel jízlivost špinavou jako to bláto: dobře mu tak, v nic nevěří, tohle má beztoho za to! Ale hned hlavu vztyčil jste v naivní útěše slovně: však jedno oko stačí mi, Žižkovi stačilo rovně. 15