SLZA.

SLZA.
Ni u nás nebylo jináče než po tradici u praděda, náš rod prý nikdy nepláče, ať nejkrutější rve ho běda. A táta vzpomínal tuze rád mně leckdy kovářskou tu zkázku, kdy s lidmi čerti chodili hrát a často prohráli sázku. On též chtěl jednoho popadnout a v kleštích minoutku třímat, perlíkem těžkým lidský soud mu slavně do kostí vhřímat. A moh’ by mít čertík i kontrfej, jakou pan správčí náš nosí, ryšavou bradu, znáte jej, a oči jak dvě žahadla vosí. Též moh’ by jak on divě lát a šlehat palaškou kolem, když za oráči z rána v chvat uhání k dohlídce polem. 30 A to bys viděl, synku, rej, jak by se hekavě svíjel, jak bych já přikládal divočej a rány, jež rozdal, zpět mu vbíjel. Tu smál se tatíček, vždycky smál, leč jakby hořklo cos v tom smíchu, pak zhasil kahan, uléhal, po bok mu usnul jsem v tichu. A byla tenkrát dlouhá noc, v té procit jsem znenadála, vzlyk někdo jakby o pomoc, v tmě moje dušička se bála. Vztyčím se, dětskou ruku mdlou směr pravý chvilenku šálí, v tom hmatám tvář čís navlhlou, na dlani plamen mne pálí. Tak jenom slza zlé bolesti v tmě kradmo z očí se láme, a po té slze v neštěstí my z rodu se poznáváme. A třeba víc jich nebylo než jedna jediná v žití, to srdce, jež ji prolilo, věčně ji žehnouti cítí. 31 A třeba příčiny nezjevil ten hrdý pláč heroický, zač slzu takou’s vyronil, to nejsvětější bývá vždycky. 32