OKO.

OKO.
Tam na dně staré studny v tmách na hradním dvoře v rumu tam oko sedí, nedosáh’ dna toho nikdo ve prozkumu. A, pane, dost jich lítlo v hloub zoufalým skokem ze života! Trochu se’s nahnul, křivo stoup’, a už tě stáhlo ke dnu, slota! Přikryli jícen, trámem v trám na pevno zahradili v skále, skulinou však ty vidíš tam to oko otevřené stále. – Stařeček ved’ mne, v onen den pevněji pěstičku mi svíral, a já jsem dětsky ustrašen skulinou do propasti zíral. A vskutku oko blyštivě zeleným plamem mžiká klamné, z tmy blíž a blíž jde děsivě a v hrozbě upírá se na mne. 33 V propasti propast oko jest – stařeček k sobě tisk’ mne úže: „Držet se musíš, držet hvězd, potom tě ono nepřemůže.“ A já je vídám od těch čas, odkudsi dívá se, dívá bezbrvé oko na mne zas, a za ním tma, tma černá zívá. Odkudsi hledí, nevím zkad, ni k jakým servalo by stržím, jen cítím, že bych v hloub tu pad’. Však držím se, seč síly, držím. Sic hvězdy v dálném daleku své cesty nedosáhle značí, ale být silným člověku paprsek jediný z nich stačí. 34