HYMNA STROMŮ.

HYMNA STROMŮ.
Památce Svatopluka Čecha.
Vy, vzrostlí na skalách a na horách, kde větví sukovatou v mraky čníte, vy, nachýlené nad chaloupek práh, kde pohádky své sladce ševelíte, vy, květem osypané z úběle, jež v jarním slunci na zahradách sníte, ó, stromy, kypte, své květy na hlavy nám sypte a zelení svou plaňte vesele! Je země ve vás živa, její krev jdouc z mrtvých hlubin do života zpívá až z vašich mízou nakynulých cev a v zázrak pupenů se chtivě slívá. Žal každý v stínu vašem oněmí, a v duši lidskou těcha s mírem splývá. Ó, stromy, voňte, a s pyšných vrcholů svých zvoňte nám do údolí smutků svými písněmi! Jste úsměv, kterým zkvítá země tvář, jste radost přírody, tvar její síly, jste v umrlosti pouště jas a zář, 73 k nimž poutník žíznivý a zmdlený pílí. Nechť klid snů vašich, oddech pokoje i jeho srdce na okamžik sdílí. Ó, stromy, vějte své dechy v naše, dobývejte svých vítězství tak bez boje! A podél cest a kolem božích muk a s polních mezí do dáli a šíře se rozbíhej a rozlívej váš shluk, kol svými včelami a ptáky hýře. A husto vás buď jako jezera nám na kolébky, rakve, na milíře. Ó, stromy, čněte, a s vášní vichorů se rvěte, když přepadnou vás dravě z večera! Vy, zaryté a vrostlé v onu zem, krev jejíž vám i nám se v žilách pění, té hroudy nepustíte kořenem, tkvíť po bouři kmen pevněj beze chvění. A když přec posléz padnout musíte, to ještě od ní odervání není: Ó, stromy, v hloubi mroucími křečovitě klouby klín svojí domoviny držíte. A nejšíř jako královny svůj šum vy, lípy naše, nechte s vůní váti dál do čarovné sloky básníkům, 74 ať mysle opojuje, srdce chvátí. A nejvýš nad ostatní vztyčené vy srdéček svých vlajkám dejte vláti! Ó, lípy, kypte, své květy na hlavy nám sypte i o hrdosti sny své vznešené. 76