BALLADA O LIBUŠINĚ KONI.

BALLADA
O LIBUŠINĚ KONI.
Když hvězdy svítily jak jisker roj a pod nimi zem spala, vždy kněžnu v srdci pojal nepokoj, a s lůžka tiše vstala – (tak častěji se dálo v rok, a nevěděl nic moudrý Krok) – a kůň si osedlala. Byl bílý jako sníh ten koníček, na čele sivou lysku, na uzdě zdoba zlatých srdíček mu zvoní kolem pysku; potichu vyjel, dal se v klus, jeť ke Stadicům hezký kus, kde plnou měl vždy misku! A znal tu cestu v noci zpaměti, jak ty znáš tuto zkazku, z oráče vyrůsti dal knížeti a kněžně starou lásku, an vážně vedl cestou tou řad poslů z Prahy za sebou za nos jak na provázku. 86 Poslání:
A moudrost, moudrost kde je, kde je tu? už slyším volat v křiku. Nechtěl jsem jistě ohřát klevetu, leč říci k její vzniku, že ne vždy zle to dopadne, když někdy v době nesnadné kůň dělá politiku. 87