RYTÍŘ I. H. S.

RYTÍŘ I. H. S.
Kdy bude potřena ta hydra hrozná, jež hryze hanebně na mojí Paní, jež hnusným jedem hyzdí ji a raní? Kdy Paní má svou vražednici pozná? Ó, zajdi v srdce sluhů nehlomozná a slyš tam pláč a srdcervoucí štkaní raněných jelenů, propadlých laní, ztracených duší... Kdo to všechno zlo zná? Ó hnusná zmije! Hanbo vzácné Paní! Ó vlčice, v beránčím rouchu skvělém! Ó spuštění, na místě nejsvětějším! Ó, ničím svojí žízně nezkonejším, dokud se nevypořádám s tou saní a nebudu svých bratří spasitelem... Ego:
Už mnoho táhlo jich do slavné seče a neslavně se vrátili zas domů. Ta hydra vládne mocným klínem hromů, a mnohý smělec puklou páteř vleče. Na trůně hydra kraluje a meče svých protivníků drtí v hromném lomu – a odvolání není k pranikomu: Jsou Věky, její stráž, Muž ctí ji kleče. Je nevykořenitelná jak Zloba. Už tisíc let ji marně sráží doba. Nech, smělče, útoků! Sic padnem oba! 72 Rytíř I.H.S.:
A nezoufám. Jdu do té dravčí klece, chrabrostí a lstí obrním své plece – Věk dal – Věk vezme – v boj se pustím přece! Ego:
Ó Andělé, čistoty milovníci! Ó Michaeli, Rafaeli svatý! Ó Gabrieli, Boží posle vzňatý – ó, hleďte na něj vlídnou svojí lící! Svěťte ta ústa, ať vědí, co říci, svěťte to tělo, aby neumdlelo, svěťte to srdce, aby žár vždy mělo, svěťte to čelo, ohněm hárající! Ó, semkněte se v devaterém kůru, ó, sepněte své dlaně k Otci vzhůru, ať rytíři dá zář a sani chmuru! Byl slavný boj, když Satan bil se s Bohem. Leč tento zápas není menší mnohem. Ó, Michaeli, vítězství trub rohem! Massa damnata. Co blábolí ten snílek pobláznělý? Nač rytíř smělý vysílá své střely? My ve svém bahně dávno zdomácněli. 73