ODKAZ

ODKAZ
Na můj hrob dejte jenom kříž, vysoký, bez vší ozdoby, a moje srdce vbijte naň namísto Krista podoby. A kolem srdce ovijte bodlavý věnec trnový a k patě kříže položte zarezavělé okovy. A nepište tam nápisů, ni cituplných, vážných slov. Nasijte na hrob slunečnic a v kámen vryjte: Lutinov. 104 DOSLOV A POZNÁMKY VYDAVATELE Poněvadž pro opatrovatele a vydavatele každé literární pozůstalosti musí býti především směrodatná ta vodítka, jež zanechal zesnulý autor, přihlíželi také ti, kdož se ujali literárního odkazu předčasně zesnulého básníka Dostála-Lutinova, zvláště k tomu, jaké ediční plány měl sám Lutinov. Ještě za svého života otiskl Lutinov na zadní obálce souboru svých fejetonů „Hovory Dne“ (díl I., Brno 1923) bibliografii svých vydaných prací a z nevydaných rukopisů označil jako „do tisku připraveno“ mimo jiné tyto básnické sbírky: Květiny, Ve mlýně světa, Tajemná Sfynx (sic!), Plané růže a Barbiton sonans. – Avšak Ladislav Zamykal, který obstaral posmrtné vydání Orlích fanfár (v novém, rozmnoženém vydání), Květin a Ve mlýně světa, konstatoval ve výborových schůzích Družiny literární a umělecké a v doslovech k edicím, že ve skutečnosti byla připravena do tisku pouze sbírka Květiny, kdežto už na př. sbírka Ve mlýně světa byla zhruba hotova jen v kostře a prohlédnutím tvorby Lutinova z let 1914–18 bylo nutno z kostry udělat tělo (doslov Ve ml. sv. str. 95.). Před podobný, ne-li ještě obtížnější úkol, byl jsem postaven, když jsem se z pověření výboru DLU ujal po zemřelém Lad. Zamykalovi edice přítomné sbírky a dalších prací Lutinovových. V literární pozůstalosti Lutinova nebylo totiž samostatného fasciklu s označením: Tajemná Sfinx, nýbrž pod tímto záhlavím bylo vloženo několik básní do fasciklu, označeného nadpisem: Ve mlýně světa. Bližším nahlédnutím jsem shledal, že tento fascikl obsahoval celkem čtyři díly: první dva se vztahovaly k titulnímu nadpisu (a Zamykal z nich vybral básně pro sbírku stejného jména, vydanou v r. 1934), kdežto další dva díly tvořily jakési podcykly, a to třetí s názvem: Tajemná Sfinx a čtvrtý s názvem: Pomníky a postavy. Básnická žeň obou těchto závěrečných podcyklů stačila by však sotva na jednu sbírku – řada básní byla tu jen v náčrtku anebo jen v nadpisu s udáním hlavních myšle– 107 nek – nezbylo tedy než vzíti oba tyto podcykly za základ a hlavně směrnici a k doplnění projíti celou tvorbu Lutinova, a to jak v rukopisné pozůstalosti, tak i pokud byla publikována v revuích a časopisech, a po bedlivé úvaze vybrati, co by se hodilo do této sbírky. A ku podivu, při prohlížení revuí a časopisů jsem shledal dosti básní, jež Lutinov označil pro sbírku „Tajemná Sfinx“, takže nebylo třeba mnoho přibírati z rukopisné pozůstalosti. Po skončení této práce zdálo se mi vhodným rozděliti takto získaný celek na tři díly. Název prvního dílu: Sfinx duše jsem převzal od samého autora, neboť Lutinov na obálce podcyklu Taj. Sf. načrtl několika tahy obrysy sfingy a připsal názvy: Sfynx duše, Sfynx, Hlas Sfyngy, Volání Sfyngy. Níže připsal: Verše, Jen pro dospělé, zralé.¹ Stejně tak jsem od zesnulého autora převzal název druhého dílu: Pomníky a postavy, což byl, jak shora podotknuto, název čtvrtého podcyklu fasciklu: Ve mlýně světa. – S určitou volností jsem nadepsal název třetího dílu: Sonáta smrti, kamž jsem shrnul všechny básně, v nichž se Lutinov v jakési předtuše předčasného skonu obírá motivem smrti (zařadil jsem tu všechny sem spadající básně, jež jsem nalezl, i když jsem si byl vědom, že některé číslo jest pouhou improvisací, jež by potřebovalo propracování). Ale ani tento název není mým výtvorem, nýbrž je převzatý od autora, jenže z jiného období. V jednom ze svých dopisů Otokaru Březinovi, datovaném 20. IV. 1896,² v němž podává Lutinov výklad básně Březinovy „Svítání na západě“ a prosí Březinu o sdělení, pochopil-li smysl básně správně, čteme m. j. tuto větu: „Látka mě nadmíru zajímá, neboť i já mám cyklus „Sonáta smrti“, což jest tuším i obsahem Vaší nové knihy.“ – Bedlivým prohlížením rukopisné pozůstalosti Lutinovovy jsem nalezl skutečně cyklus „písní o smrti“, pocházející z r. 1894–95, na něž se s velkou pravděpodobností vztahuje ono označení „So–
¹ Na obrys sfingy napsal Lutinov: Koblitz. – Snad chtěl míti titulní kresbu od tohoto umělce, s nímž se však jinak nestýkal. Podle sdělení sl. Řezníčkové a řed. B. Konaříka (Konařík Svozilovi 30. Xll. 1941) upozornil Lutinova na tohoto umělce Sig. Bouška. ² Viz mou edici „Korespondence Otakara Březiny s Karlem Dostálem Lutinovem“, str. 5.
108 nata smrti“,¹ vypůjčil jsem si tedy tento název z období juvenilií pro přítomnou knihu a doufám, že i ve stanovení názvů jednotlivých dílů knihy jsem se celkem řídil intencemi zemřelého básníka. Bylo to ostatně mou stálou snahou při redakci sbírky vůbec. Předkládám veřejnosti hotové dílo koncem roku, v němž jsme si připomínali 70. výročí Lutinovových narozenin (nar. 22. IX. 1871), s přáním, aby přispělo k rehabilitaci autora tolik zneuznávaného a nechápaného a k odčinění křivd, jimiž ho svět přímo zaházel. Ovšem, to důrazně podtrhuji, nutno naň klásti měřítka doby vzniku a ne dnešní, poněvadž od doby Lutinovova života pokročila k dnešku česká poesie opět mílovými kroky kupředu.
Níže otiskuji data vzniku – pokud se dala zjistiti – eventuelní původní otištění v časopisech a poznámky k jednotlivým básním. Čísla, jež Lutinov sám zařadil do sbírky „Tajemná Sfinx“, označuji znaménkem: *. Čtenáři budou tak moci lépe posouditi, zda jsem pří doplňování sbírky zachoval plán zesnulého. *Výstraha: 14. 11. 1922. *Sfinx: 31. 1. 1919, pův. ot. Našinec 9. února 1919. *Adam a Eva: v únoru 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 128–129. *Bratrství: 16. 5. 1923, pův. ot. Den 1923, pak Hovory Dne II. díl (Brno 1927), s. 87nn.
¹ Má ukázku cituji z nich:
„A mám-li umřít, odkvésti tak mlád a sotva rozpučelý – pak nelkám světa o štěstí, v Tvé objetí se vznáším celý, můj Bože, můj Bože!
Spal v náručí svém hříchy mé, nech labutí mou duši býti, nech vzletěti ji v slunce své a věčné světlo z něho píti, můj Bože.“
Podle poznámky na rukopisu chtěl Lutinov tyto verše shrnout do sbírky: „Můj Bože“. Dále je k básni připsáno: „Po 12. hodině noční. Rozpálené plíce“.
109 Hybris tón theón: 15. 3. 1917, pův. ot. Občanské noviny 12. září 1920 (podle pův. plánu autora měla býti tato báseň závěrem sbírky: Ve mlýně světa). *Hrůza života: 2. 10. 1920. Kudy šel: dat. vzn. nezn., pův. Archa VI. (1918), s. 3, kde autorem určeno pro Květiny, ale Zamykal do Květin nezařadil. *Jidáš: 21. 1. 1909, pův. ot. Meditace II. (1909), s. 97–100. *Tajemná Sfinx: 17. 9. 1920. *Dialog: S. 6. 1922, pův. ot. Archa X. (1922), s. 229–230. *Horror vacui: 20. 8. 1920, pův. ot. Obzor rodinný III. (1921), s. 61. *Střežení: 12. 8. 1920. Věčná lampa: dat. vzn. nezn., pův. ot. Nový život II. (1897), s. 217, kde obsaženo v cyklu: Z deníku Karla Skřivana. *Bez nápisu: 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 353. *Před tváři Tvou: 31. 3. 1920, pův. ot. Archa IX. (1921), s. 1–2. *Skrytý: 12. 12. 1918, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 33–34, pak Rodinná katolická čítanka (Nový Jičín – Neutitschein 1922) s. 64. *Irreparabile tempus: 18. 8. 1920, pův. ot. Obzor rodinný III. (1921), s. 6. *Noční jízda: 1. 5. 1920, pův. ot. Den 18. 5. 1920 (na rukopise připsáno autorem: „Z Olomouce“). *Hora ruit: 31. 1. 1922. *Hra: 17. 1. 1919. *Mladá rybářka: dat. vzn. nezn., pův. ot. Archa VII. (1919), s. 226–227. *Sněním všechno se začíná: dat. vzn. nezn. (Ladislav Zamykal připsal k rukopisu: „Viz exlibris Dostálovo. Je na něm také opička čtoucí v knize.“ – Psal jsem četné dotazy na žijící přátele a známé Lutinovovy, ale žádný z nich neví něco bližšího v této věci. Většina hádá, že jde asi o kresbu J. Koehlera, s nímž se Lutinov nejvíce stýkal. *Rozhovor; 7. 11. 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920), s. 354.
110 *Klenotnice: 3. 3. 1919, pův. ot. Našinec 18. 3. 1919. (Ve sloce 9, verš 3. má v rukopise varianty: „pohledy v krásu ráje“ a „tvé roznícení v Bohu“. Přejal jsem podle otisku v Našinci variantu první.) *Ze symfonie lidstva: dat. vzn. nezn., pův. ot. Lidové listy 1922, č. 247. *'Genus irritabile: 28. 2. 1920, pův. ot. Obzor rodinný II. (1920), s. 214. Osud: dat. vzn. nezn., pův. ot. Archa II. (1914), s. 148. *Alius seminat, alius metet: 26. 12. 1918, pův. ot. Archa IX. (1921), s. 1. *Z Egypta: 4. 9. 1921 (v rukop. pův. název: Velekněz), pův. ot. Archa X. (1922), s. 1 – 2, kde udáno nesprávné datum vzniku básně 1. 9. 1921. *Samson k Dalile: dat. vzn. nezn., v pozůstalosti zachovány vedle rukopisu dva kartáčové otisky a všechna tato tři znění pod pův. názvem: Píseň žíznícího po věčné lásce. Na jednom kartáčovém otisku halí se Lutinov v pseudonym: K. Valentin, na druhém v pseudonym: Fridolín Malý. Na tomto druhém je původní název škrtnut a nahrazen nynějším, stejně tak na tomto je nahrazena poslední sloka nynějším zněním. Původní její znění bylo:
„Letím jak pták nad mořem nekonečným, hledání ostrova je marné – marné – – i zdvihám let svůj ku hvězdám těm věčným, jež volají: Leť výš, jen zde je srdce zářné!“
Nemohl jsem už pro krátkost času zjistiti, zda kartáčové otisky pocházejí z publikování básně v některém bojovném časopise Katol. moderny, jako byly Rozkvět, Mane atd., kamž Lutinov pod podobnými pseudonymy přispíval. Prométheus: 16. 10. 1921. Štěstí Polykratovo: Leden 1916, pův. ot. Archa IV. (1916), s. 107–114. Podle poznámky Lutinova tamtéž s 128 byl uveden na zpracování motivu při překládání Schillerovy básně Prsten Polykratův (otištěno v Duch Německa, Praha 1917, s. 35nn.) a nikoliv Goldkornovou operou Prsten Polykratův, dávanou po prvé 1916 v Mnichově– 111 Münchenu. – Jak vidno. použil Lutinov látky známé z Hérodota pro scénické oratorium, ale snažil se ji oproti Schillerovi ještě dramatičtěji zhustit (na jeden den) a podložit „hlubší křesťanskou ideou, která se tu nabízí sama.“ (Lutinov v pozn. k Duch Německa, s. 144.) *Venuše: 1919, pův. ot Archa VIII. (1920), s. 353–354. Píseň Viae Appiae: dat. vzn. nezn., pův. ot. Nový život VI. (1901), s. 178,pod pův.názvem: Bojovníci za svobodu. * Rytíř I. H. S.: 11. 9. 1917. *Muezzin: 19. 2. 1919, pův. ot. Archa VIII. (1920),s. 353. *Othello Desdcmoně: dat. vzn. nezn. *Sen: 20. 10. 1918, pův. ot. Archa VII. (1919), s. 225 („Noc Michelangelova“ – známá socha na náhrobku Giuliana Medici ve Florencii). Karlu IV., dat. vzn. nezn., pův. ot. Archa IV. (1916), s. 146. Na rukopise autorem poznamenáno: Dante. Vrchlický. – Na obě hesla Lutinov sonety zpracoval, a to: Dante z vyhnanství a Jaroslav Vrchlický. První publ. v N. životě VIII. (1903), s. 229, pak v Osudech a ve sborníku Dante a Češi, o druhém viz níže! *Smutek Máchova „Máje“: 1. 5. 1920, pův. ot. Den 18. 5. 1920. *Dante Gabriel Rossetti: 10. 7. 1921, pův. ot. Archa X. (1922), s. 2–4 pod názvem: Pokušení. Tamtéž uvedeno nesprávně datum vzniku básně 10. 7. 1919. Svatopluku Čechovi: 1896, pův. ot. Nový život I. (1896), s. 49 pod pův. názvem: Církev sv. Čechovi k abrahamovinám. (V rukopisech zařadil autor do: Šlehy a něhy.) Jaroslav Vrchlický: asi 1914, pův. ot. Archa II. (1914), s. 184 v soutěži znělek o Vrchlickém pod značkou: K. S. (Karel Skřivan, což je známý pseudonym Lutinova). Soutěž vypsala Družina literární a umělecká (viz Archa II. 1914, s. 62); báseň Lutinovova byla uznána za nejlepší, ale nekonkurovala o cenu. Za Alfredem Muthem: 11. 1. 1915, pův. ot. Archa III. (1915), s. 190. (Autor pův. zařadil do Květin, kartáčový otisk byl v Planých růžích.) Nad svou prací: 29. 12. 1918. Čtyřicítka: r. 1910, pův. ot. Archa IV. (1916), s. 233, kde udán nesprávně rok vzniku básně 1911. (V rukopise 112 je pův. název: Čtyřicátka táhne, rukopis sám byl zařaděn v Planých růžích.) Plavba: 1. 2. 1918, pův. ot. Občanské noviny 12. září 1920. *Podzim: 14. 9. 1920, pův. ot. Obzor rodinný II. (1920), s. 193. Reminiscence: dat. vzn. nezn., rukopis s pův. názvem: Útěcha v odříkání byl zařaděn v Květinách. Smrt a šašek: dat. vzn. nezn., pův. ot. Mladý máj I. (1920), s. 29 spolu s reprodukcí leptu J. Koehlera. Jeseň: 16. 10. 1921. Až kdysi: 16. 10. 1921. *Nad knihou literárních dějin: 1. 11. 1921, pův. ot. Obzor rodinný IV. (1922), s. 116 pod pův. názvem: Na dušičky 1921. Báseň je tu otištěna bez 9. sloky, kterou Lutinov připsal později tužkou na otisk básně, zařaděný do rukopisů. Post sumptionem sanguinis: dat. vzn. nezn., pův. ot. Nový život VIII. (1903), s. 29. Psáno na rub úmrtního oznámení: 27. 1. 1922, pův. ot. Našinec 27. 1. 1922. Na Nový rok 1923: 1. 1. 1923. Já ležím v rakvi: 2. 3. 1923, pův. ot. Den 1923, pak Hovory Dne II. Díl (Brno 1927), s. 38–40. Zavřete okna!: 21. 9. 1923, pův. ot. Archa XI. (1923), s. 416–417. *Finis: 13. 10. 1923, pův. ot. Našinec 1923 (báseň tato byla velmi často citována, posledně v Poselství DLU). Odkaz: 6. 5. 1923. (Srovn. závěrečnou báseň v Osudech, v níž si Lutinov rovněž přeje vsaditi na hrob kříž a zasíti slunečnice.)
V Moravské Ostravě. Dne 21. prosince 1941 na svátek sv. Tomáše apoštola.
[113] OBSAH
SFINX DUŠE
Výstraha9 Sfinx10 Adam a Eva11 Bratrství13 Hybris tón theón17 Hrůza života18 Kudy šel Jidáš20 Tajemná Sfinx24 Dialog26 Horror vacu 27 Střeženi28 Věčná lampa29 Bez nápisu30 Před tváří Tvou31 Skrytý33 Irreparabile tempus35 Noční jízda37 Hora ruit38 Hra39 Mladá rybářka40 Sněním všechno se začíná41 Rozhovor42 Klenotnice43 Ze symfonie lidstva45 Genus irritabile48 Osud49 Alius seminat, alius metet50
POMNÍKY A POSTAVY
Z Egypta53 Samson k Dalile55 [115] Prométheus56 Štěstí Polykratovo57 Venuše69 Píseň Viae Appiae70 Rytíř I. H. S.72 Muezzin74 Othello Desdemoně75 Sen76 Karlu IV.77 Smutek Máchova „Máje“78 Dante Gabriel Rossetti79 Svatopluku Čechovi81 Jaroslav Vrchlický82 Za Alfredem Muthem83 Nad svou prací84
SONATA SMRTI
Čtyřicítka87 Plavba88 Podzim89 Reminiscence90 Smrt a Šašek91 Jeseň92 Až kdysi93 Nad knihou literárních dějin94 Post sumptionem Sanguinis96 Psáno na rub úmrtního oznámení97 Na Nový rok 192398 Já ležím v rakvi99 Zavřete okna!101 Finis103 Odkaz104 Doslov a poznámky vydavatele107
[116] VYBRANÉ SPISY KARLA DOSTÁLA LUTINOVA Pořádá Oldřich Svozil Svazek IV. TAJEMNÁ SFINX Básně
Z pozůstalosti autorovy vybral, uspořádal a poznámkami opatřil Oldřich Svozil Typograficky upravil Stanislav Vrbík Nákladem Matice cyrilometodějské v knihách Družiny literární a umělecké v Olomouci vytiskly Lidové zá- vody tiskařské a nakladatelské v Olomouci, l. P. 1942
E: tb; 2004 [119]