SOKOLSKÉ VZÝVÁNÍ MOCNOSTI

SOKOLSKÉ VZÝVÁNÍ MOCNOSTI
Věčný duchu mé země, který tvořils generace z dávnověku až sem ke mně jak širokou řeku, aby ses projevil ve mně, vzývám tě jako sílu, jíž jsem živ, byl jsem živ a budu. Vykvetl jsi světu na podiv nad mé vlasti půdu vrcholy nejvyššími. Ó znám jejich jména. Na obzoru našem nad oblaky čnějí ozářena a sama záříce slunečněji. S tmou a nebytím v zápase zlém věnců dobyla si a tak na vše časy přesvata jsou v srdci mém. Věčný duchu, tys byl s nimi vždycky v horkých zkouškách ctnosti, odvraceje od nich nehodný los lidský morální ubohosti. 72 Málo jest jenom člověkem být, lidství své tebou chci zmnožit, češství své nésti jak vědomý citcit, a tak život svůj zdvojeně prožít. Po hrobech rodu mého zapadlého nepůjdou potom věky s dumou tesknou, nebude arkonských ruin, v trudné chvíli ani nad Vinetou básník nezakvílí. Budu zde jako jarní háj, v němž se zdroje lesknou v obrozený kraj, procitlý ze staleté zimy, s větvemi mízou nalitými, s kvítím obnovovaným a skvělý zlatým snoubením se v opojení a hučící sladkou prací včelí. Zapomenout tebe, věčný duchu pokolení, poušť jsem písečná a jednotvárná, v níž květu není leda jen suchost žárná, šedý hmyz lidský v šedém množství, jenž prohrál své božství. Mladé srdce šinu ti vstříc, naplň je jako číši, 73 ať silou tvou věčnou tepajíc milencem je čistých výší nad bláty nízkosti, červíků plazením, nad zviřátek hemzením. Musím více být nežli člen davu, výš nésti nad úroveň světa hlavu, dál viděti až v lidských duší vnitřek a dřív než jiní chytit zítřek. Musím víc soudit podlost, bídáctví a lest a nade vše bělejší míti čest. Musím víc nenávidět zlobu černých duší a pikle jejich podsvětné a nad vše milovat svou volnost až k hrobu v síle odvetné. Pak boháč budu a šťasten proto, že tu jsem, že žije se mnou, ve mně rod můj a má zem. 74