MOROUSNÍ PÍSEŇ.
Už je to tady, jarní básně
tak neodbytně vlezavé,
a parky smýčit vlečkou krásně
jdou brunety i zrzavé.
Zas cosi ječí ve křovisku,
zas cosi vříská na stromě,
flám života vjel v každou třísku,
a slunce brejlí pitomě.
Kde který pahýl suchý v trní
má parády zas bez konce,
o nové šaty žena vrní
a hrabe se mi v portmonce.
Zas vrabci vedou divné spolky,
a kočky lezou na střechu,
zas nedočkáš se s pivem holky
a kleješ na ni bez dechu.
Zas divně hoří oči dívek,
jen zunknout z lásky poháru,
much dosť hned bude do polívek
a večer k pivu komárů.
17
Zas abys chodil plný bázně,
teď nejspíš žena zachoří,
a jen to fikne, vzduch a lázně
jí vymejšlejí doktoři.
Je všude dvojic, každé schůdky
z nich těší se, a oni tmám,
že přes ně večer do hospůdky
na každém kroku klopytám.
A domů jda já nemám díků
pro park ten bílý v měsíci
a nejradši bych po slavíku,
jenž řve tam, praštil čepicí.
18