DÁVNO, DÁVNO...

František Serafínský Procházka

DÁVNO, DÁVNO...
Ba dávno je to, milostpaní, ó, tuze dávno zajisté, tak vzpomínám si, hlavu v dlani, o jedné růži stolisté. To bylo ještě poupě bílé, ba ani poupě nebylo, a již své srdce jedné chvíle mně míčem v náruč hodilo. Míč chytit měla touha chtivá, on kutálí se, utíká – nu, byl jsem snílek odjakživa a strašně hloupý nešika. Než jsem se shýbnul, míč se ztratil, tak rychle vždy to nebývá, a s ním i srdce vaše schvátil ten dlouhonosý protiva. Ba dávno je to, milostpaní, a už je leto na sklonku, už nevěřil bych v růže ani, když vidím vás jak pivoňku. 19 Však vedle vás tu kolem věže zřím obrázek váš zdrobnělý s tím vaším míčem cupkat svěže na Žofín každé pondělí. A Plzeňačka, dobrá bona, pak rádkyní je poupěti, jak očima zná házet ona, tak srdcem třeba házeti. A svět jde dál, a zase v chvíli se někdo potom napálí – Jakž bychom my to zjinačili, my napálení bručáli!? 20