PÍSEŇ ČMELA.

František Serafínský Procházka

PÍSEŇ ČMELA.
Pít, líbat, dokud hoří slunce, a dokud květy voní z luk, a něžně jejich ke korunce svých písní lásky nosit zvuk. Pít, líbat stále plným retem, dřív nežli na to pozdě je, dokavad růže kyne květem a pohárem květ šalvěje. Pít, líbat všecky krásky skromné i sněženky i bledule, hned jak si zlaté oči promne sedmikrás hejno ztrnulé. Dnes růži k ňadrům slétnout směle a unylou se touhou chvít a na odletu stejně vřele se u hluchavek zastavit. A zítra zladit píseň svoji zas k ouškům lechy modravým a fialám, jež skromny stojí, své lásky zapět lačný rým. 23 I bába žlutá zachvěje se, ač k touze své se nepřizná: hle, svými čepci slastí třese v mém náručí mdlá divizna. A když je dohrána již role, a nelze říci: ber, kde ber, tu vyhledám si ptačí vole, nás čmelů smrtný revolver. 24