DĚLO NA HRADBÁCH.

DĚLO NA HRADBÁCH.
V trávu hradební v půl vrostlé tělo padesát let hledí k městu dělo. Bronzový chřtán rozevírá trudně, zívá k houknutí, saň skrčená, časy nad ním jdou tak zvolna nudně, na kolech rez svítí ruměná. K hrozbě spíše nežli na ochranu bezzubě se cení v jednu stranu, hledí dolů, kde to vře a kvasí. „Hlad mám,“ skuhrá, „v jícen plameny chci a nazpět staré, dobré časy, kulí třesk, rej zkázy šílený!“ Hnědým bronzem bliká v ševel doby, darmo volá, mlčí staré hroby, a sta očí proti jeho oku jiskří se k té střílně upřeně. Šelma cítí bolest ve svém boku, skon svůj blízký tuší zděšeně. Mimo klouček jde a proutek zdvihne, hříčkou kovový dřík děla švihne, 33 v aleji se milenci dva smějí, dole v městě v spěšném úderu práce kladiva v kov narážejí, a zní zvony v letním večeru. „Hlad mám,“ dechnouti chce znova strašlivé to zvíře známá slova, ale z města proti němu směle ruku pozvedá kdos železnou, odvahy plam na vztýčeném čele dělu vstříc jde cestou vítěznou. Mladý Den to svobody a míru, z práce duchů vstal, má v ruce lyru, vesele se v slunci krajem dívá. Proti němu hradba kamenná sessouvá se, drolí, na prach ztlívá, nebude již nikdy stavěna. Rázem tu a jak by divě zlícen zakucká se vzdorovitý jícen, zakašle a trhne bronzem těla: z tlamy mlčící a bezedné rána dunivá se v město schvěla. Poledne je, ano, poledne! 34