LISTOPAD.
(1905/29/11.)
Pod azurovým nebem podzimním,
s kterého každý mráček daleko uprchl,
zaliti sluncem sešli jsme se k pohřbu.
Opadlo listí se zámeckých kaštanů,
šustělo tiše a vonělo tlením,
a s listím jakoby s větví nejvyšších,
z výsluní nejkrásnějších, kde se leskly
a pyšnily z pradávna,
svanuty bystrým východním větrem
schvěly se dolů staré privilije.
Umíraly dlouho, až umřely,
a my jsme je pochovávali.
Tisíce tisíců sešlo se nás v Praze,
sešlo se nás v Čechách i Moravě,
ale oči neslzely.
Duněla země pod pevnými kroky,
planuly oči radostí šťastnou
pod čely vzpřímenými.
Ani zvony nevyzváněly,
ani žalmy nezaznívaly,
ale v tichu strašném prapory vlály,
103
a zpívala srdce.
Píseň neslyšná a přec hromná,
píseň síly, jíž netřeba řeči,
píseň blahoslavená,
neboť byli jsme zas národ.
Však bránili nám. Skrze bodáky,
hvízdánim kuliček nepřestrašeni,
vlastní krví, která tekla proudy,
šli jsme vpřed s nejsilnější zbraní,
nepřemožitelnou,
jmenuje se právo.
Tisíce tisíc bylo nás a v milióny
vzrostli jsme spolucítěním.
Na starém náměstí, jež pilo
krev nejušlechtilejších,
rudly prapory naše vlající,
domy rozestupovaly se,
aby do širokých dálek vlastí celou
rozlila se síla národa,
tam zvedaly se ruce k přísaze slavné,
tam vzplála srdce jednotným žárem.
Na ocel ztuhlo naše chtění.
104
Už to nebyl pohřeb, ale vzkříšení.
Vzkřísili jsme naděj na vítězství práva,
ba jistotou se stala.
Vzkřísili jsme umrlou,
jež byla z nejsmutnějších mrtvol v Čechách,
to českou krev, jež proudí zas.
Teď spojeni vzpomínkou slunce,
které zlatilo prapory naše
i spojené ruce,
slunce, které k jaru spěje,
vzpomínkou jednotného tepu,
kterým srdce statisíců bila
jako jedno srdce,
půjdeme žádat Spravedlnosti.
Prastarý obvaz strhneme jí s očí,
ta musí vidět a ne slepě vážit,
dát národům, co jejich,
dát člověku, co jeho.
105