PRAMEN

PRAMEN
Z bílé skály nahnuté k moři rokotnou hudbou vyvěrá, ráno zlatavé slunce v něm hoří, stříbrná hvězda z večera. Kane pramen staletí stejně z arkonské výspy krvavý, když se nad ním rozestře chvějně noční zář rudé záplavy. Vidím k němu skloněné hlavy rtů suchou žízní prahnoucích, obrys lodí mořem se tmaví s biskupem v čele jedoucích. Kříž se třpytí, znamení míru, Kristus plá na něm zlacený – hoří věže v divokém víru, modla se kácí v plameny. Krahuj černý s rozpiatým spárem nad rum z ní tryská do výše, nebyl zdolán plamene žárem, přes moře letí, přes říše. Pil on také z té bílé skály, pták pomsty žhavě horoucí. Sudby nechť se jakkoli dály, pták ten je věčně živoucí. 34 Přišel dědic, podědil hroby a chce jich více šíř a dál. Příboj bije, pevniny drobí, je mrtev lid, kde včera stál. Ale pramen k životu zpívá, a krahuj sedí přede mnou. Každá země, již útisk zrývá, má takou skálu tajemnou. Pil jsem zřídlo v hlubokém doušku i jeho píseň pro duši, příboj skrytý v mlhavou roušku naslouchá, do skal nebuší. Zhrdu pil jsem, nenávist měřil z pramene čisté obrody, líp než láska, abych vždy věřil, ony že drží národy. 35