MRTVÁ ZÁTOKA

MRTVÁ ZÁTOKA
V klín břehů protáhla se lačná, strž balvanů jí k moři brání. Stín vrhnou do ní mračna v svém putování. Bez vrásek v hlati zrcadla tkví mrtvě zapadlá. Vrak lodi pozvolna tam ztlívá, trup stěžně na písku se drolí, samota příliš tklivá, až srdce bolí. Neb žilo se tu chtivě kdys, a zazníval povel čís. Loď kamsi chtěla v říše nové, dmul do plachtoví bystře vánek, tu rodili se snové, než jal vše spánek, než přestalo, co žilo, žít, a nastal smrti klid. Dlím skloněn nad hladinou v snění, ve změti ráhen travka razí, co zřím, mně cizo není a v srdci mrazí. Vím, kde spí mrtvá zátoka jak propast hluboká. Kde stěžně tyčily se vůle, kde vzletů plachtoví se dulo – vše zpřeráženo v půle, 43 dřív než se plulo. Kde vlajek jasný plamen vlál, v dál nesen býti ždál. Kde rujně kypělo a vřelo, kde u ohňů se ruce tiskly, kde klad a lad vše mělo, kde děje tryskly, a byla výška oblaků, k nim touha ve zraku. Kde plochy jezer prudce čeřil březnový vichor, do skal buše, kde člověk ještě věřil v čest krásné duše... Nic. S útesu pták černý ční jak balvan smuteční. Blyštivým okem po zátoce však slídí, kde co žíti baží, prokletý hlídač, krotce se zdáti snaží. Je nedostižný, vysoký, pán mrtvé zátoky. Zchvatitel mužů spáry svými, nejlepších mužů na postupu, a zpychlý staletími úkladných lupů. – Zlý šum se ze dna ozývá jak vzpoura hrozivá... 10. / X. 1913.
44