POD ZÁKLADNÍ KÁMEN PANTHEONU MORAVSKÉHO.

POD ZÁKLADNÍ KÁMEN
PANTHEONU MORAVSKÉHO. Dozvuky hymny pražské dne 18. list. 1883, hledající ozvěnu.
Před zjevem Tvým tu stojím, Pantheone, jak před pohádkou z bajek říše vonné, hruď bouří mi, a touhou jiskří zor. Kde prodlít mám, kde zastavit se v žasu? – Vždy novou zas a novou piju krásu, již k nebi vypjal půvab Tvůj a vzdor. Jak před pohádkou stojím, kterou snila hruď národa a jež se vyplnila. – My rostem, rostem, plod má ratolest, jejž v květu sžehla zloba tolikráte a lístky jeho sprchlé, rozeváté v surovou smáčkla za úsměchu pěst. Co, božský dome, co as stavělo Tě, že sám teď úsměch máš jen staré zlotě, zda Kyklop, obr, či sám cherubín? 7 Co podložil Ti pod základy asi, že směle stojíš zářný v slunné jasy jak boží myšlenky veliký stín? – A od kopule v hloub až do základů svůj pohled sobě pro odpověď kladu. – Co zřím! – Hle: mozol, strádání a pot, groš krvavý a – vůli nerozbornou. To národ chtěl a národ práci svornou dal vůli svojí čestný za průvod. To vůle byla, jež se v lidu vzňala po životě tak vroucí, neskonalá, to cherub onen, který na zem slet, by napsal světu na Tvém čele rudém, že žili jsme, že žijem a žít budem, že ztichl záští uštěpačný rét. Má národ chrám, má palác velkolepý, kde hřímat slyší Táboritů cepy, kde k srdci volá starých pěvců zpěv: Ne, nespěte, my žijem mezi vámi zas vzkříšeni a pochopeni, známi, vždyť z hrobů vstává ve vás naše krev! Má národ chrám, kde knězem k vlasti láska, jež s cituplnou písní sedmihláska 8 i s jekem hromu zná klást za zápal své vlastní srdce, oběť věčně stálou, kde nadšeni jsme mramorovou skálou, na kterou marně bije záští pal. Má národ chrám, kde denně Boha vídá, že lid svůj vezdy okem věrným hlídá, v sobě-li ctí, co od věků má ctít, kde úkojem i silou k jeho hoři tou sladkou, sladkou řečí zahovoří, již z prsu matky poručil mu pít. – Před zjevem tvým tu stojím, dome sladký, Tys včaroval mne jako do pohádky, Tys jabkem zlatým, které Herakles měl králi přinést z Hesperidek země. Jak vzal bych Tě a jako svátost jemně k nám v Moravěnku zlatou ruče nes! – – Pryč, slzo, s očí, nač se čelo mračí! Nám jeden chrám tu ještě nepostačí, jen jeden maják v širý oceán! Orlice naše kostkovaná, pestrá je českého lva vezdy věrná sestra, na jeden kmen je vrub náš vočkován. 9 Co tužeb měla, lva též tužby byly, na Bílé hoře spolu postavili jim pomník msty a útrapy a zlob. – Tys odděděn juž, bratře, diademem, nám prosba zbývá na rtu němém: teď setru svou též nějak přiozdob! Vždyť tomu snu, co Vy, jsme stejně žili: pozdravit hymnou chrámek roztomilý, svou mzdu dal dělník, mládež nadšení, kdo zlato měl, dal rovně s vřelým citem. My věděli, že pod tím zlatým krytem i nám se rodí foenix spasení. Že není čin ten práce naposlední, že nezdřímnem si v horku po poledni, že znova počnem sbírat skrání pot a v peníz střádat námahy a muka, až v troskách slávy země Svatopluka rozžehnem snah a činů nový bod. Jsme ovečky rozběhlé bez ovčína, jenž v době mrazu nad ně střechu spíná, jsme bez ohniska matné zrcadlo. Kde zářiti by mělo, stín dnes leží, v kathedrál naši ve směs zdí a věží červenožluté listí napadlo. – – 10 Ó, lide můj, kéž cherub onen bílý jedenkrát ještě křídla na Tě schýlí...! Ha, jedenkrát? – My vždycky, vždycky chcem, nám vždycky vůle víří každou tepnou, ať páže třeba do okovů sepnou i v okovech chcem býti přece vítězem. Ó, lide můj, dnes taž se znova sebe, zda nemůž svitnouti nám druhé nebe, kdež nektar pil bys ze svých běd a ran; zda druhý triumf nemůž hlásat světu, že divy tvoří ve plamenném vznětu s bratrským Čechem svorný Moravan? Že obrem je, jenž za své bytí cedí krev poslední a z věnované mědi zná sobě stavět zlaté paláce! Dej halíř opět, ožel, lide zlatý, co obětnici učiní z Tvé chaty, a vypni šíj zas nové do práce! Již jsi a budeš dvakrát divem divů, jenž začarovat umíš ve květ nivu a z ničeho si stvořit slávy trón. Svět žasnout bude, vidět obry zase, že neznají mdlít krušném po zápase, když vzkřikne na ně citu Gedeon. 11 Ty dívčo mladá, druhu její prostý, vy máte dosud nadšení svých skvosty, máš, muži, čin, ty, ženo, lásku máš a starce, nad hrobem své požehnání: Svornosti prapor všichni tisknem v dlani, na němž se svítí vlasti Mesiáš. To vložme nyní pod základy nové sesterské stavby, by i naši snové se vtělit mohli v kov a ve mramor. Též stavět chceme věčnou pyramidu, sami a sobě, lid a opět lidu – jak blaží to, mít jeden toho vzor! Jak blaží to, když říci můžeš, ženo: též potem mým je v chrámě vyleštěno pár dlaždic prahu – ty pak špici dáš tu zlacenou až jeho na vrcholku, ten to, ten ono, každý v družném spolku – i žebrák vidí v něm svůj „otčenáš“. * Před zjevem Tvým tu stojím, hruď mi buší, ten cherub lidu k mé se kloní duši... Hoj, východ v růžích, zlatá záplava, to nový chrám náš velebný a lepý 12 jak tisíc blesků zlatou klenbu třepí, a vůkol něho klečí Morava. Ten chorál slyším, který smrtí býval, když cizích rot k nám přivalil se příval brat brata tiskne, matka k dítěti „to druhá škola tvá –- dí – činů škola“, a na nebi, kdež plane aureola, dvé Mus se vidím líbat v objetí. 1983.
Báseň tato vydána nákladem Fr. A. Urbánka v Praze v několika vydáních ve prospěch Národního divadla v Brně.
13