DEN PRÁCE.

DEN PRÁCE. Janu Vilímovi.
Umění rozmnožovat, uměním podělovat, jak šlechetný to úděl smrtelníku! Z jediné růže tisíce jich chovat a poslat světem nečekaje díku, nalézat poklady, jež srdce utěšují, zmnožené dávat dál – ó, jak Vám za to dneska poděkuji, když zásluhou jste bohat jako král? Třicet let přešlo, Vy z nízkých pádolů jste stále výše kráčel ve svém úkolu, proti všem bouřím, které hřměly a zbořit, co jste stavěl, chtěly, proti všem svízelům nezištnou prací čele a jasným zrakem nesnáz přemáhaje směle. Třicet let přešlo, Vy jste na vrcholu a k ještě vyšším metám upínáte vůli, my všichni za Vámi jdem spolu a nic nás nezastaví v půli, 88 neb nejkrásnější země tam se prostírá, kam Vaše oko pozírá, a nejvzácnější úděl práce věrná sobě. To staví na žulu, ne na písek a rum, a tak i pevný proti času zlobě tu stojí z Vaší práce pracovní náš dům Jsme šťastni býti Vašimi, svou drobnou práci k Vaší velké klást a přispět hřivnami malými k té velké v náležitou část. To všecko přečkáme a zdoláme, kde ruka Vaše šťastná vládne a v pevném řetěze nás nezláme, již protivenství žádné. Rok nových nadějí nám svítá, je slavností našich srdcí zahájen – ve Váš slavný den, v den práce, kterou všecko zkvítá – a jíž jak vítězi se všecko sklání. Sláva jí buď a požehnání! 3./1. 1916.
89