Pěnice a Slavík.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Pěnice a Slavík.
Vidoucy Pěnice, Že obveseluje v čas máje Svým libým hlasem velice Kře, luka, sady, háje, Y zpupla v duchu. Počne mysleti, Že snad se jí udá Slavíka přepěti. Y vyzve jej. Hned k boji příhodný Se jim vykáže plac, od kání svobodný. Vpřed v tichém udolí Se čtvero sudí vyvolí: To byli čížek, koňopásek, A červenka a sedmihlásek. Ta ostatní pak ptačí láje Podál se rozhostila po větvičkách háje. Dvě staré sykory, dva mladí kamenícy, Těm dáno bojoviště střícy; A za trubače byl, ten jemuž žlutý nos, Pan kos. Ten zatroubí. Jak dáno znamení, Hned Pěnice se dává do pění. Kde který libý zvuk, ten mocně prodrobuje, Vyráží líbezně, až mílo proměňuje, 64 Co nejsladší jen zpěv můž dáti slyšeti, To způsobnému se udává ptačeti. Sněm vysoce sy zpěv ten libuje, A radost zjevuje. Vše utichne. Pak Slavík počíná. Tři tahy čisté, zvučné sprvusprvu, a to stejně, Vždy výš a výš, jak obyčejně Svůj rozmilý zpěv začíná. Pak jeho chřtánek ohebný, A jemu k vůli služebný, Kde který libý zvuk, probíhá milostně, Teď zmlkle, zdlouhavě, teď sylně, radostně, Že božský jeho hlas sněm celý zarazý, A mocně vyrazý. Než soudcy předce váhají. Číž, sedmihlásek stojíce Po straně milé Pěnice, Mu za vyhranou dát se zdrahají. Ti druzý pak se hádají. Sněm učená jích zdání Poslouchá v tichém rozjímání. V tom zkřikne Hejl: „Buď sláva Pěnicy!“ Tím slovem veta po nebožicy. Hned pro Slavíka veškeren tím časem Se senát křídlatý prohlásý jedním hlasem. Tak Troupa hlas, krom naděje, Víc uškodí než prospěje. 65