Oklamaná naděje.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Oklamaná naděje.
Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně, Jako dobrá hospodyně, Na hlavu vzavši hrnec mlíka, Usmyslila na trh jíti do Mělníka. V letní zatím suknicy K městu po rovné chvátá sylnicy; Pak, že takto se lehčeji chodí, Sukni sy podkasá, a obuv s nohy shodí. 84 Jdúcy cestou veselá Počítá již v mysli, co vydělá, Pěkný dvadcetníček, a snad y více Na svém mlíce. Myslila koupiti s kopu vajec, a na ně Nasaditi troje slepice Do kukaně: (Bylať z Nadějovic paní Pepice). Cožby to bylo, řekla sama v sobě, Aby mi hodně kuřat nevyseděly? Třebas ve dne sup, neb v noční liška době Mně jich několik potřeli: Bylabych musyla zaviniti mnoho, Kdyby mi nemělo ze všeho toho Zůstati aspoň na prase. Z prasete, až se hodně vypase, Dostanu (kdož pak mi to zepře?) Tlusťoučkého, milostného vepře. Tak se sberou po malíčku a po malíčku Groše do pytlíčku! Kdož mi při takém požitku K rozmnožení mého dobytku Zapoví koupiti krávu; a potom kráva (Bodejž jen byla zdráva!) Dá mi tele; ó jak je uzřím ráda Bůjně skákati prostřed mého stáda! 85 V tom sy Pepice, hopsa! poskočí, Hrnec s hlavy se skotí, a plesk! se na kusy rozskočí. Běda! ach přenešťastná chvíle! Vejce, kuřata, slepice, Prase y vepř y kráva y týle, Vše tu zhynulo s mlíkem! a paní Pepice, Co se již tak možnou byla Učinila, S ničím a s plačky se domů vrátí; Blaze ještě, že jí muž nevymlátí.