Hlas Čecha.
Jeho Milosti Františkovi Hraběti z Sternberka, Pánu na Zásmukách a Častolovicých etc. etc.
1802.
Jak žalostné sme dočkali se chvíle,
V níž Vlasti jméno zlého dojít cýle,
A svalit má se (bez naší-li viny?)
Vše, Čech co slove, v věčné rozvaliny?
Tak již jsme klesli, světu ku posměchu,
Že v Čechách Čechem být se brání Čechu,
A být-li nechce na své řeči tupcem,
Jest mocně zaklet, věčným zůstat hlupcem.
86
Y můž-li v radě pouhý Čech kde sedět?
Ký ouřad vest? co od umění zvědět?
Ach, v Svatyně ty, ač se vjít v ně kojí,
Vchod německý mu brání zámek trojí.
Kdo z Vyšších, z těch, co čest a slávu mají,
A vše, co chtí – co o češtinu dbají?
Čech vlastenec se za odbůjce drží,
A za usylí – posměch ještě trží.
Co jazyk nám se tupí, krade, hatí,
Čech srdce čilost, bystrost ducha tratí;
Čech vlasti jméno, slávu předků ztratí,
Až jazyk mu se zutupí a zhatí.
Co cyzý řeč se rozhnízdila v vlasti,
Jak bolestné Čech v srdcy počil strasti! –
Tímť že se nyní po cyzotě honí,
Vklouz vrtký duch a liché srdce do ní.
Tak zocháb již, jak těžké po robotě,
Ten nynější lid v nečeské té slotě,
Že krk jhu nahne, neb se valí na to,
Kde moc ho pudí, neb mu stkví se zlato.
Ten po cyzým mře, na domácý zývá,
Ač tamto dražší, tuto lepší bývá;
Tak s láskou k vlasti chuti naše klesly,
Co cyzý k nám se obyčeje vnesly.
87
Zde Mudroň hledí, by jen vtipem svítil,
A pěkně psal a živě světu cýtil.
Kdež Bůh a ctnost? ach, osvícení nyní
Jen světlý mozk a srdce tmavé činí.
Tam Světka zas, co cyzých knížek jedu
Se nalyká, jen myslí na besedu.
Což bude z ní? Ta dívkou bude hladkou,
Však zrádnou ženou, nedbalou y Matkou.
Kam staročeská upřímnost se děla?
Či k Slovanům nás lepším uletěla?
Zde faleš zlá teď v lichotě se vije,
A pod podvodným lsti se kvítkem kryje.
Kdo můž v té psotě býti seč a s koho,
Ten jistě hoří býti s to y s toho;
Toť káže zysk, toť láska k sobě velí:
Nechť zhyne vlast, jen když My budem celí!
A tímli během nesvalí se v puchu,puchu
(O ještělis kde, braň o český duchu!)
Vlast, takovými obstoupena syny,
S vším, Čech co slove, v smutné rozvaliny?
Ty slavný Čechu! jehož bleskem jména
Vlast od dávních je věků zvelebena,
V té temnotě, když Světla česká hasnou,
Svěť nad horou, a Hvězdou nám buď jasnou!
88
Ten žije duch, ta v žilách Tvých krev plyne,
A sláva Tobě předka toho kyne,
An Báti smutnou Holomoucy zbavil,
Svět osvobodil, Čechy přeoslavil.
Y byť měl sto ust, hlahol z zvonoviny,
Kdož vypoví vše znamenité činy,
Jež podnikali slavní předcy Tvoji
Vždy, v boji skutkem, radou na pokoji?
Viz blesk jích činů! – Čechu, roznítíli
Ten láskou k vlasti ochotné Tvé žíly,
Jích spanilý duch uvede,uvede (zdaž klamu?)
Tě branou slávy do věčnosti chrámu.
Všaks dědič jejich! – rodu vznešeného,
Y vzáctných zásluh, ducha šlechetného;
Ten v Tobě, když se jasně stkvěje, kvete,
Viz, pěkný Tobě Můza věnec plete.
Tu, jíž se Ty, jak celý rod Tvůj, svítí,
Nechť záři světlou umění vlast cýtí!
A jakos bohyň umělosti ctitel,
Buď ochrance Čecha, řeči oslavitel.
Což dím? Ctnost s Pravdou, jimž sme štěstí vinni,
Tvé zvolivše sy srdce za svatyni,
Tě učí oddat, povinen cos komu,
Co Bohu, Vlasti, Králi, Sobě, Domu.
89
Blesk šťastného Tě nevypíná losu;
Y na ty hojnou kropíš lásky rosu,
Jež, čímž je Tvá víc šťastná vejška níží,
Tím Tvá víc k Tobě milostivost blíží.
Těm, co Ti časným robotí již ránem,
Vícs dobrým Otcem, nežli mocným Pánem;
Zač jasná tvář a veselé Ti oko
Jích vděčné srdce jeví převysoko.
Ne jako Lítoň, který v pejše žije,
A z slz a potu ubožiny tyje,
A mní, když péče všem oň o jednoho,
Že proň jsou všickni, on pak pro nikoho.
A slavných předků světlost zdědiv rodu,
Věk v marném hubí zhejřilosti brodu,
A jsa jích vnukem,vnukem jen dle žil a kostí,
Má všech jich vady, žádné však z jích ctností.
Tys oslavil! – Mlč, Múzo, již! tvé pění
Tvář mírného syc muže začervení,
A snadby čistá zloustým se zdála,
Že kalně plyne z pochlebenství chvála.
Jen jedno ještě! – Oblib ty, co krásně
Teď Parnas Český ošlechťují, básně.
Neb zasloužíli zalíbit se Tobě,
Tak jistě dojdou všudy chvály sobě.
90