Blaženost.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Blaženost. Vojtěchovi Nejedlému. 1795.
Nechť tě v pyšném letu Štěstí zlaté dohoní, Sláva jasně osloní: Já se směji všemu světu, S milou Bělou samosedě U besedě. Kdyby za ni dával dosti Klenotů mi drahých král: Zdabych o ně za ni stál? Nemá král té lahodnosti, Co já s Bělou, v trůnu lůně Na koruně. Nebuď štěstím tobě toho, Kdo je slávou rohatý, Vysoký a bohatý; Kdo má sluh a jmění mnoho; Když sy zlíbí, divně kouká, Hučí, brouká. 93 Často v panském domě chodí Nevidomě po tobě V černé smutek podobě. Často tam se péče rodí, Co tě v nocy ze sna budí, Mele, trudí. Což mně po tom? – Zdaž jak růže Spanilého děvčete Pěkné líce nekvete? – Medli sladší dáti může, Nežli usty pěkná Běla, Libá včela? Co, když poví: Slave, tebe Víc než sebe miluji, Věrnost tobě slibuji: Jdi a projdi zem y nebe, Mášli koho podobného Blaženého.