NA NOČNÍ STRÁŽI

Karel Dostál-Lutinov

NA NOČNÍ STRÁŽI
Už zhasla země, nebe vzplálo, hvězd plno, jak když naseje, se z dálných výšin rozesmálo tím zlatým smíchem naděje. Tam jedna velká, jasně bílá, rozlévá stříbrnou svou zář – ta hledí dolů na mne, milá,milá jak usmívavá ženy tvář. A tam se sedm do klubíčka shluknulo hvězdných kuřátek – toť bílá čílka, jasná líčka jsou mojich drahých děťátek. A tam zas jako velké psaní zazářil jasný Orion, obálka, trojí pečeť na ní – kéž by s ním jel už postiljon! A tam své táhlé oje zdvihá k zenitu třpytný velký vůz – snad přichystaný tam už číhá, by vez mne „domů“ z války hrůz. A občas hvězda zakolísá a padá v hloubku zraněná – to jenom milý Pán Bůh ví sám, zda nebudu tou hvězdou já, 12. 2. 17. 70