báseň bez názvu

Antonín Jaroslav Puchmajer

Nic než drobné kvítky Tobě, Slavný Čechu! podávám, Kterých ročně vjarní době Zlouky České dostávám. Pěkných sem y letos dobyl Zzemě, vníž tvůj předek, vstav Tatarů, zlých zhoubcý, pobil, Statečný rek Jaroslav. [III] Nemiléli budou kvítky, Pěkně svité dověnce, Čechovy co snesly dítky Pro Vzácného Vlastence? Lípě, kde se vlistí skrývá, Vděčně, vpěkný jarní čas, Slavík, malý ptáček, zpívá; Veselí vše jeho hlas. Tak y Tobě, slavný Muži! Češí, když ti zpívají, Včistém kvítku, vvonné růži Obět vděčnou vzdávají. Jestli které nedospěly; Pomni: kde teď květiny, Tam že málo předtím měly Domov hloh a trniny. Však když záře jména Tvého Kvítky tyto osloní; Dojdou cýle žádaného: Rozkvetou a zavoní! A. Puchmajer.
[IV] Rejistřík.Stránka. Život Antonína Hraběte z Šporku Ošťestí člověka1 Okouzlení17 Veselá svadba18 Na Brožíka18 Výstraha19 Janek20 Na T. T.20 Hora v Polohu (kporodu pracujícý)21 Má Bohyně22 Zlé ženy23 Laskavec24 Na Patera Menera26 Na Drába26 Dvě sestry, na A. B**27 Májový větříček29 Nová moda29 Nemilosrdný otec30 Výstraha35 Nesvorní manželé36 Dudák37 Mudrák43 Pán a pes43 Na V. J**44 Oda Šeb. Hněvkovskému45 Mlíkařka49 Toužení po Katině51 Psaní na Jaroslava Puchmíra53 Nasmrt N. N.62 Lev pokorný64 Lakomec65 Blažený sedlák68 [V] Žáby okrále prosýcý70 Na Annu71 Píseň hrobářská72 List na J. N.74 Dlouhé kázaní74 Přílišná naděje a nedošlá moudrost75 Kníhy90 Odpornícy90 Zamilovaný Janek91 Pochlebník91 Na pomluvače91 Na Konyáše91 Mladík a smrt92 Povětří97 Můj ráj99 Dobrý kazatel106 Na utrhače106 Poutník107 Děvčino smrti rozjímání112 Nápis112 Strejc Troják113 Dobrá rada manželům116 Terezyi, Alžbětě a Apolonyi hraběnkám Vratislavkám z Mitrovic117 Radní páni118 Špatný zrak118 Na správce118 Bitva Černopolská119 Dívka věrná127 Oučinkové lásky135 Na Čechy136 Výstraha před soudcy všem pannám141 Oda na důstojného P. P. Ant. Strnada144 Na Amora146 Děvčí boj zpěv druhý148 Na lékaře a právníka166167 Na vypadlý paní zub168 Dívce, která litovala žemu tajemství zjevila168 Lenka168
[VI] Život Antonína Svaté Římské Říše Hraběte z Šporku.
Bezevší honosnosti aneb ublížení pravdě řícy můžeme, že netoliko Česká, alebrž y žádná jiná země, muže zurozenstva předního ukázati nemůže, ještoby se vusylování ovzdělání umění v Čechách hraběti našemu byl vrovnal, neřcyliby jej byl převýšil. Otec jeho Jan Hrabě z Šporku pocházel z Vestfál, zestaré rodiny Šporské. Vtřidcýtileté vojně jakož y v Tureckých válkách podpraporcy cýsařskými bojoval, a tak zmužile se choval, že Cýsařové, chtíce se mu zazvláštní jeho udatnost odměniti, knejvyšším ho ouřadům vyzdvíhli a nesmírných bohatství a darů mu udělili. Matka Šporka našeho, ana s ním léta 1662, 9 Března v Heřmanoměstcy v Kouřímsku [VII] slehla, byla z Meklenburska, zeznamenité rodiny Finecké. Rodičové tito dali osmiletého Šporka našeho k Jezovitům na Kutnou horu, aby se zde najejich nižších školách počátkům umění zaučoval. Již tehdáž takovou pilnost, horlivost a lásku kuměním nasobě ukazoval, že se mu učitelé jeho dosti vynadiviti nemohli. Třináctého roku věku svého poslán byl do Prahy, by se zde umění mudrckému a právnímu učil. Brzy potom, když svých akademických študyí dokonal, umřel otec jeho, starec osmdesátiletý, který ještě předsmrtí svou, tohoto staršího y mladšího syna svého, synovcům svým podochranu a poručenství odevzdal, kteréž y zatou příčinou z Vestfál do Čech povolal, a jim krozličným ouřadům vojenským dopomáhal. Léta 1680 vydal se dle obyčeje Urozených panů Českých nacestu docyzých zemí, a projev a spatřiv nejznamenitější dvory, královské y knížecý, vše, což bylo užitečného, pěkného a řemeslného, pilně sobě zaznamenal, a pak kokrase a kprospěchu vlasti své v Čechách uvesti usyloval. Sem [VIII] patří jeden příběh, kteréhož mlčením pominouti nelze. Špork náš slyšel v Paříži ponejprvé troubiti na waldhorny, které právě tehdáž vynalezeny byly. Tento líbezný nástroj hudebný tak se mu velice zalíbil, že několika služebníkům svým poručil, naněm se cvičiti, kteří vkrátkém čase tak dobrý prospěch učinili, že přišedše zpátky do Čech y jiné vyučovali, tak že zadnů našich Čechové vtroubení na waldhorny všecky národy převyšují. Byť potomcy naši zvěděli omužích znamenitých, kteří hudbu v Čechách nástrojem tímto obohatili, jména jejich zde položiti sluší. Jednomu říkali Václav Svída, a druhý sloul Petr Röllich, oba poddaní Hraběte z Šporku. Mezy tím dosáhl Špork věku kzpravování panství svých potřebného, a uvázal se sám vdržení jejich. Pověst ojeho učenosti a šlechetnosti došla vkrátce y dvora cýsařského, kterýž ho knejvyšším ouřadům a hodnostem pozdvihoval. Cýsař Leopold učinil ho nejprvé svým komorníkem, pak místodržícým v Čechách a tajnou radou. Uvšech hodnostech těchto vždy nejvíce kto- [IX] mu měl zření, aby y Cýsaři y vlasti své nejjistší důkazy věrnosti a horlivosti dával, kratochvile rozličné a zábavy přátelům svým způsoboval, a přitom ale y ducha svého neunaveným čítáním kněh nejlepších a jiným učeným cvičením nasycoval a posylňoval. Žádný neuvěří, jak mnoho peněz kpozdvižení umění, jak duchovních tak y světských, vynaložil. Nebylo učeného člověka neb kunstýře zajeho času v Evropě, kterémužby nebyl dopisoval a jehožby buď dary, buď přívětivostí a pochvalou nebyl ksobě byl přivinul. Pozůstalo 20 hrubých svazků, kteří pouhá toliko psaní učených jemu a jeho naně odpovědi obsahují. Odevšad, zvláště ale z Francouz nejvýbornější a nejdraší sobě dal kníhy přivážeti, jímiž své tři kníhovny (Bibliotéky) totižto v Praze, v Lise, a v Kukusu naplňoval. Byť pak chuti kčtení mezy krajany svými trochu povzbudil, dával nejlepší moralní kníhy z Frančiny do Němčiny překládati, kteroužto prácy navětším díle dvě jeho učeností a zběhlostí v kněhách stkvícý se dcery podníkaly. Pak za- [X] ložil nasvůj peníz v Lise jednu znejlepších tiskáren v Čechách, vníž tato překládaní tlačiti a darmo poddaným svým rozdávati poručil. Nato toliko více než jedenkráte stotisýc zlatých vynaložil. Spodobnou štědrostí napomáhal všem Kunstýřům. Z Nornberka povolav Rencena, vyborného mistra, scelou jeho čeledí ksobě, v Kukusu mu dal obydlí, a zde ho všemi kživnosti potřebnými věcmi,věcmi zaopatřil. Pěkné tohoto slavného muže rytiny, a mladé rytce, kteréž vycvičil, zato vše Hraběti z Šporku máme co děkovati. Jemu jsme y větším dílem povinni dokonalost Brandelských obrazů; poněvadž on tohoto y vcyzyně rozhlášeného malíře dary znamenitými a jinými prostředky kprácy pobodala vzbuzoval. Y Brauna, jednoho znejvýbornějších řezbářův našich velikomyslně ochraňoval, sjehož řezbami, jichž se asy 300 kusů počítá, své kostely, hrady, zahrady a veselné háje okrašloval. Špork náš uvedl y vČechách vážné a směšné zpěvohry vlaské, kteréž nasvé vlastní outraty vydržoval.
[XI] Přivšech jeho veselostech a radostech, které ne tak prosvé vlastní obveselení, jako provyražení hostů svých nastrojoval, sjakousy královskou nádherností panovali kunst a výborný šmak, které nasvých honbách, připtačnictví, vhudbě, vspolečnostech a přihostinách co nejlípe spolu spojiti a sjednotiti uměl. Toto vše a osobní jeho přívětivost a vlídnost byly příčinou, že se vždy hosté, nejvyšší panstva, a všickni cyzozemcy, co do Čech přicházeli, kněmu hrnuli a valili. Y králové a knížata poctili ho svou přítomností; jakož oba Augustové, králové Polští, František vývoda Lotrynský a potomní cýsař Římský, a jiní němečtí a cyzý vévody a knížata, kteréž on, co nejnádherněji mohl, přivítal, vyrazyl a poctil. Naproti tomu ale zase králové Polští August I, y II, častěji ksobě ho zvali, dílem dosvého veselného, roku 1730 u Mýhlberka drženého ležení, dílem do Drážďan, a vždy ho szřejmým uctivosti mu prokázaním přijímali. Jistého dne hrál s Králem, a ač sy štěstí přejícýho sobě nevší- [XII] mal, nedaje toho ovšem nasobě znáti, předce krále o 20000 tolarů obehrál. Špork králi se zato poděkoval, a zvěda, žeby mezy přítomnými slečna jedna byla chudobná, šel kní a pozdraviv jí, zdvořile jí žádal, by tuto summu peněz přijmouti se nezpěčovala. Y nechtě její díkůčinění ani slyšeti, spěšně odešel a společnost opustil. Neméně velikomyslně jednal sjedním přítelem svým zemanem Českým, kterému 50000 tolarů odpustil, dověda se, žeby se tím velmi zhubil a zkazyl, kdyby mu tento dluh veliký měl zaplatiti. Však ale ještě větší štědrost ksvým spoluměšťanům nasobě ukázal Špork včas veřejné potřeby, neštěstí a bídy. Přiobecní drahotě, kteráž roku 1695 tak velice se rozmohla, že strych žita byl za 8 zlatých, kázal otevříti své obilnice, a 900 strychů obilí mezy chudé rozdati, čehož velikomyslně y následujícý léta činiti nepřestával. Mlčením pomíjíme štědrých a mnohých almužen, které den podni mezy chudé rozdával. Našlo se vjeho počtech, že jeda jedenkráte do Karlových varů přes 3000 zl. na cestě na sa- [XIII] mé toliko almužny rozdal. V Lise, Konojedi, a Kukusu, panstvích svých, přestkvostné vystavěl špitály, pro chudé sestaralé poddané obého pohlaví, znamenitými je nadav důchody. Nejpřednější mezy ními jestiť Kukusský, který y spolu zapříčinou zdravých vod svých všudy známý jest a povědomý. Vtomto stkvostném, nejdražšími obrazy, řezbami a všemi domácými potřebami nazbyt zaopatřeném, stavení, živí se sto mužských a ženských osob, které ročně po 80 zl. navyživenou dostávají, kdežto y kzaopatření nemocných vystavěl pěkný klášter pro Bratří milosrdné, a kjejich y nemocných vyživení důchody panství Hradlického, které se na 300000 šacovalo, y souroky od 100000 zl. vykázal. Kdomu Invalidů blíž Prahy, jejž někdy Karel VI. byl vystavěl, daroval 60000 zl., knimž y přidal 3000 zl. ročních příjmů, z kterých ustavičně 50 vojáků, kteří své zdraví aneb oudy navojně byli ztratili, vyživováni býti měli. Bosákům vystavěl a nadal v Lise nový klášter, jiný, jakž řečeno, Bratřím milosrdným v Kukusu, a [XIV] třetí Celestýnkám v Hradlicy, které poslední potomně do Prahy přeloženy byly. Bratřím milosrdným Pražským vykázal kustavičnému opatrování 15 nemocných osob potřebné důchody. Biskupské seminaryum v Královéhradcy rozmnožil dvěma Alumny. Mnoho založil a uvedl kostelů a kaplí a jiných duchovních stavení, kterých zde prokrátkost pomíjíme. Nemaje natom dosti, že neštěstí svých spolusousedů Českých tak velikomyslně oblehčoval, ruku svou štědrou otvíral y cyzým zemím. Truchlivý a smutný stav křesťanů vzajetí Tureckém lkajícých pronikl velmi cytlivé srdce jeho. Byť jim trochu polehčil břemena jejich, odevzdal PP. Trynytárům, kteří navysvobození zajatých křesťanů založeni byli, 100000 zl., aby zjejich ouroků dva díly vynakládali navykoupení zajatých u Turka křesťanů, a díl jeden kosvobození nešťastných sousedů, kteří prodluhy v Praze vžalářích zadržáni byli. Kdožby sobě medle pomyslil, že tento dobročinný a osvou vlast y veškeré pokolení lidské zasloužilý muž,muž nebyl odevšech [XV] lidí ctěn a vážen? Že měl y nepřátele? – Opravdu povstali lidé, – lidé, nakteréby se to nejméně bylo řeklo – kteří všecku svou zlost a nevděčnost nastrojili nato, aby jméno tohoto přítele a dobrodince lidského všelikým utrháním zneuctili, a jej dopří přenespravedlivých uvrhli a zapletli. Příčinu první kevšem nešťastným přím a hadruňkům právním dala chybná zpráva panství zajeho a bratra mladšího poručenství. On pohnal strejce a poručníky své kuprávu o 160000 zl., kteréž mu na hotových odstraniti měli. Vyřčení právní vypadlo, jakž hrabě náš žádal, a ač dvakráte bylo potvrzeno, mocní předce hraběte nepřátelé, které měl udvora, vyplnění jeho zamezyli. Ztěchto processů pošly ostatní mrzutosti, které hraběti našemu odté doby život zahořčily. Bychomť řeči nešířili tuze, dosti buď povědíti: že sním sevší nepravostí, kterouž všeliká práva kroucení vmocy své mají, zacházýno bylo; že vyřčení právní, kteréž kjeho spokojenosti a zadostučinění vypadalo, vždy bylo zastaveno a nevyplněno; [XVI] že skrze chytrost některých Rabulistů oznamenitou summu peněz, kterou mu cyzý lidé dlužni byli, a skrze mnohé pokuty, které platiti musyl, oněkolikráte sto tisýc zl. přišel. Mezy jinými mu byl Václav Nayman z Pucholce, právní přítel v Praze, jedním znejhlavnějších a nejnebezpečnějších nepřátel. Tento ač učený a zběhlý právník vlastní svou čest rozličnými zmazal a zkalil ouskoky, kterých užíval, by bohatství, čest y sám život hraběte zkrátiti mohl. Veškerá Akta, kteráž vtéto při vedena byla, vyšla najevo, a dokazují, jak hanebně a nešlechetně shrabětem zacházel. Najman sám jedenkráte pováživ nespravedlnosti, kterou tomuto rozšafnému a křesťanskému muži byl učinil, šel dosebe, a přijda khraběti, poprosyl ho upřítomnosti dvou svědků zaodpuštění, a obětoval se mu proti ostatním jeho odporníkům. Velikomyslný Špork, zapomenuv naučiněná sobě příkoří, přátelsky ho přijal, a naznamení vší důvěrnosti své kněmu, odevzdal mu všecky své pře neb procesy kvyvedení, zakteréž se mu písemně uručil 5000 zl. vměnných listech dáti, kdyby [XVII] věcy jeho brzy kukoncy přivedl. Milosti této Najman velmi zle užil. Sotva pět měsýců uplynulo, když již připovězených sobě 5000 zl. zpurně žádal; a vida, že se hrabě zpěčuje, jemu je platiti, poněvadž ho dosavad ani radou ani skutkem nezastal, tím méně pře jeho kukoncy přivedl, pohnal ho kprávu, a mnohou křivou cestou sobě vymohl rozkaz neb poručení, podlé kterého Špork roku 1720 vnocy zsvého zámku v Lise vyzdvižen a do Prahy na bílou věži (Daliborku) do vězení přivezen byl. Tato potupa tak jeho mysli pohnula, že donebezpečné nemocy upadl, vkteréžby málem život svůj byl ztratil. Neméně strašlivá bouře ztáhla se roku 1729 nadhlavou hraběte Šporka. Jacýsy zlomyslní a závistiví lidé,lidé osočili a obžalovali ho u biskupské konsystoře Královéhradské, jakoby kníhovna jeho Kukusská naplněná byla kníhami kacýřskými, které prej do Němčiny přeložiti, v Lise potajmo tlačiti a knemalé náboženství škodě a zkáze mezy poddané rozdávati dal. Y zde v Kukusu přepadli ho vnocy, a obsadivše všecky dvéře [XVIII] a cesty domovní vojáky, celou jeho kníhovnu, ana 30000 kněh vsobě měla, pobrali a do Královéhradce zavezli. Tato Inquisycý nakníhy trvala sedm let napořád, až léta 1736 Špork zanevinného uznán, a jeho zlostní žalobnícy přinuceni byli, odvolati a veřejně v Kukusu ho odprosyti. Kníhy zkníhovny jeho vybrané na větším díle byly mu navráceny, znichžto Arcybiskup Pražský jeden díl, zvlaště který vLise a vPraze byl tlačen, za 12000 zl. odkoupil, a poArcybiskupství svém rozdati rozkázal. Potéto přešlé bouři život vedl pokojnější, nepřestávaje, dobré a chvalitebné skutky provozovati a orozšíření umění v Čechách horlivě se snažiti, až léta 1738, 30 března života svého dokonal. Předsmrtí svou vydal se ještě nacestu doLyneburka, chtě Ludvíka Rudolfa, Vévodu Wolfenbytelského, otce tehdejší panujícý Cýsařovny Alžběty Chrystýny, navštíviti. Tělo jeho bylo sevší nádherností v Kukusské umrlčí kapli pochováno. Mnoho tisýc lidí oplakávalo ujeho hrobu svého přítele a dobrodincedobrodince, pána a otce, zachovatele [XIX] a ochránce; jednohlasytě všickni vyznali, že smrt jeho jestiť nenahraditedlnou strátou propána země, provlast a lidské pokolení, kteří všickni mnoho mu měli co děkovati. Špork se oženil léta 1687 s Františkou Apolonyí, zprostné Familie slezských svobodných panů zSverts, a Reys; kteréžto po zasnoubení celý ještě rok dal stou vejmínkou narozmyšlenou, že sám chce otcovské její věno zdvojnásobniti, kdy hodnějšího sebe manžela sobě vynajde. Vtomto šťastném manželství zplodil několikero dítek, které ale větším dílem hned záhy vdětinství pomřely. Dvě toliko zůstaly dcery. Starší a prvorozená velikou již odmladosti hořela žádostí, obětovati panenství své Bohu, a vstoupiti dostavu Duchovního. Otec její všemožně se umyslu jejímu zpíral, posledně ale jsa prosbami jejími a stálostí přemožen, vzal ji léta 1700 ssebou do Říma, a navrátiv se domů, zámek svůj Hradlický proměnil vklášter panenský Celestynek, zřádu zvěstování Panny Marye, vktérem Eleonora oblečena, a popřestálém zkoušení a složeném slibu zaMatku a Ředitelkyni ustano- [XX] vena byla. Druhá dcera Anna Kateřina,Kateřina vdala se zablízkého příbuzného svého, Františka Karla Rudolfa, potomního Hraběte zSvertse, kukterémuž spojení otec její v Římě dovolení potřebné vymohl. Obě byly netoliko prokrásu, rod a bohatství své, ale zvláště prosvou zběhlost vuměních a opravdovou pobožnost, neobyčejnou okrasou pohlaví svého. Mnohé pobožné a vzdělavatedlné moralní kníhy z Frančiny do Němčiny přeložily, jakž sme již nahoře podotkli; a jejich čistý a pěkný psání způsob a vyjádření mohlyby zahanbiti mnohého znynějších tak učených krasopisáků. Mimo jiné slavné činy a skutky Špork náš způsobil a uvedl vlastní řád myslivecký kecti sv. Huberta, jehožto znamení čestné pozůstávalo vzlatém mysliveckém růžku, který sobrazem sv. Huberta nazlaté medalii zavěšen byl. Cýsař Karel VI., po svém za Českého Krále korunování, vyrážeje a obíraje se shonbou v Brandejse, léta 1723, ráčil řád tento přijmouti a dovolil, by mu ho Hrabě sám podal. Namístě, na kterémž tato slavnost se dála, vyzdvižen byl pěkný [XXI] památný sloup, a mnohé zlaté y stříbrné, zapříčinou tohoto příběhu bité pamětní peníze, rozdávány byly. Tento řád potom přijali Cýsařovna Alžběta, August Král Polský, Frydrych Vylím Král Pruský, volency Mohučský, Kolínský a Tryerský a jiné Knížata Římské Říše. Však ale všecka tato znamení jeho skoro královské stkvostnosti přijdou kzapomenutí, když ještě jméno jeho pro jeho opravdovou bohobojnost, lásku a náklonnost klidem a outrpnost kchudým upotomků nejpozdnějších vživé paměti kvésti bude. Pokud náboženství opravdové ctitele najde a u Čechů vpravé vážnosti státi bude; potud na Šporkovy outraty vydané a bezčísla mezy panstvo a pobožný lid rozdané pobožné kníhy,kníhy jméno jeho zachovají a oslaví. Okníhách, kterých více než sto svým nákladem, jazykem Českým y Německým nasvětlo vydal, byloby příliš obšírné zde jednati, a y zbytečné, poněvadž zaznamenány jsou vdruhém dílu životů učených Čechů, které snad vkrátce podruhé nasvětlo vyjdou.
[XXII] O štěstí člověka. List Rozyně.
Jakéž mi to štěstí nazemi? tolikrátes mi opětovala Rozyno. Život podrobený nemocým, krása proměně, bohatství ztrátě, sláva zkáze, přátelství šalbě, a láska nestálosti. Přílišné zymy neb horka, zbytečné sloty neb sucha, větry a krupobití požitky kazejí polní, a život člověka nouzý naplňují. Zatřásla se země, a pohřížila se v rozvalinách jejích města sobyvateli; vody mocné se vylily, a lidné někdy zatopily krajiny; hory vymrštily ohně své, a po tolika uplynulých věcých dobýváme nyní zasypaná zpopelů města; vznikla vojna, a polovicy obyvatelů vzemi vyplenivši, druhou polovicy vnouzy a bídě zůstavila. Hlad y mor, jakby se ssebou smluvili, o to se snažují, kterýby znich pokolení lidskému více zlého učiniti mohl. Zdá se, že y samo nebe opuštěné nenávidí země, když hromy své shůry sesýlá, aby všelikou bytost žijícý vypleňovali, aneb vprach a popel obracovali obydlí její. Y což rovně ještě věcý jest nesnesytedlnou, jak již odpo- [1] čátku světa mocnější slabšího hněte a utiskuje; jakéž mi to štěstí nazemi? Takés často naříkala Rozyno, že ztisýc cest, které tě vždy ksmutku provodily, zanedbalas jedné stezky nepozorné; neb zřídka se kdo nani zahodil; ale ona přímo kpravdě vedla. Kdokolivěk vmysli božství sobě vystavil, tenť spolu y dobrotu vystaviti musý; tak to jest nerozdílnou té věčné bytnosti vlastností. Jakžby se to sdobrotou Boží shodnouti mohlo, aby natvořiv tolik nevinných stvoření, chtěl je míti na zemi nešťastnými? Bůh dobrý jest; totě nejspravedlivější vyřčení; toť y štěstím musý býti nasvětě. Rozyno! vtěch nejhroznějších věcech najdeš blaženost, jestli jí hledati chceš. Smrt prej, zevšeho zlého jest největší; a předces slyšela, že jich tolik jakož nejpřednějšího štěstí žádalo smrti, co trpíce dlouho, sami se zabili. Zajisté, jestliže vobšírnějším smyslu blaženost bráti budeš, všecko, cokoli vidíš, vjistém způsobu vzato, šťastné jest.
2 Býti namístě, nakterém přirození věc nějakou míti chtělo, jest býti vstavu vlastním; a zatím jest to býti šťastným. Pokud dub nádherně háj celý zastěňoval; pokud ptáček svobodně vpovětří sobě proletoval; pokud růže své se držela větvičky; řícy se může, že byli šťastní. Jak mile ale násylná sekera dub odkořene rozdělila; svévolný chlapec chytře se přikradna, ptáčka polapil, a růže odsvé odtržena byla haluzky: dub, pták y růže staly se nešťastnými.
Ale ten čížeček zelenavý, Jehožto Rozyna krmí, baví; Najejích rukou co sedě zpívá, Vnocy y připrsých odpočívá. Žádný ho ptáček pryč neodstraší, Ani ho odvábí ani zplaší. On zde své nevole zapomíná, Když ho jen miluje pěkná Zyna. Aniť ta růžička rozvinutá, Rozyno, rukou tvou utrhnutá, Natvém kdy počne se lůně stkvíti, Nebude zanešťastnou se míti. Ačkoli prozbyla bytí, vůně, Uvadla vrozkoše krásném trůně.
To jest pravda: že Prozřetedlnost, rozsypujíc štěstí pozemi, a každému stvoření jistou jeho míru vykazujíc, časem je 3 buď oumyslně utajiti chtěla, aby horlivěji hledané, větší ponalezení rozkoš přineslo; buď (kdož uhodne, kjakému cýli a koncy,) nevidomého jakéhos vraha představila, kterýby všecky země obíhaje kouty, blaženosti naše časem zahořčil, a časem, kdy sme jich ledva zakusyli, nelitostivě vydíral. Y ztoho to pošlo, že kdybychom podstatného nazemi štěstí nečili a neviděli, přiznati bychom se ledva nemusyli, že blaženost, podobna knocy tmavé, žádnou sama vsobě není podstatou; jako noc naobzvláštním toliko uchýlení se paprsků slůnečných, blaženost tak naoddálení se napadajícých nanás odevšad protivností by záležela. Ale štěstí jest podstatné, Rozyno! když se neštěstí lze opírati; ač ten toliko bude šťastným, kdo méně utrpěl, a to šťastností, co nesčíslné života hořkosti mocněji buď sladí, buď odhání. Tak uvážená blaženost ještě se jasněji určí, když ji nazveme: Požíváním bez překážky dobra zamilovaného. Lidí oštěstí člověka smejšlejícých čtverý jest rozdíl: Duchovních, obecních, polityků a mudrcův. První, poněvadž znižiny zemské až dovysokosti nebes nás vynášejí, a my očlověku nazemi (a ne tím časem opříštím jeho životu nanebi) mlu- 4 viti chceme; protož blaženost tamta, jakožto porovnání žádného nemajecy, kcýli našemu náležeti nebude. Lid obecný zaštěstí klade důstatek; nepovažuje a y nevěda otisýcerých starostech a hryzeních, které opůlnocy budí boháče nepokojného, to má zanejpožádanější, čeho mu nejmenší částku Prozřetedlnost udelilaudělila. Politycy to blažeností nazývají, když každý, kdo kobecenství přináleží, zadost svému cýli učiní, a naproti tomu, obecenství spravedlivě se mu odplácý. Mudrcy ale, rozumějíce, že donejskrytějších srdce koutů, kde jest trůn štěstí, proniknouti uměli, zdají se světším ujištěním stezku nám kněmu ukazovati, kdyby vrozličnosti zdání svých, natisýcerých se důvodech rozlézajícých, toho vnás důvěření neoslabovali, které odkrytá pravda, ana hádek nemiluje, táhnouti zasebou zvykla. Někteří znich, pocestě ctnosti nás provodíce, napřípadnosti, any se znedojípky nahazují, žalovati nám docela zabraňují. Y ač natváři jejich stopy bolesti, která je uvnitř sužuje, zřetedlně spatřujeme; ač y my sami vrovné příhodě tolikož ne- 5 příjemností čijeme, předceť oni y nás, y sebe vjediném ctnosti provozování šťastnými nazývají, a tiť ještě nejmoudřeji smýšlejí. Jiní rozkoš zaštěstí člověka ustanovivše, spokojení smyslů největším nazemi dobrem povídají. Y byť ji pod pěknější způsobou následovníkům svým vystavili, ctnost zajisté samu podvyjádření rozkoše podstrčili, jakoby způsobila sladkost tomu, kdož ji dosebe má. Jiní zdraví, vnitřní spokojenost, a důstatek potřebný, zanáhradu nejpřednějších člověka usylí položili; jakoby zdraví štěstím nabývati se mohlo; spokojenost podstatou jakousy obzvláštní a ne všeobecnou byla; a potřebný důstatek nebyl vejdělkem těla zdravého a rozumu. Ta a těm podobná mluvícých oštěstí mudrcův zdání, jedinou ctnost vyjma, buď jsou přesto vymyšlená, buď stěžkostí každému zvláště člověku přiměřená, anebo (což základem našeho uvážení jest,) slaběji nahodilé člověku v živobytí případnosti odhánějí. Blaženosti! Dobro nejžádanější! y kdež tě hledati máme? Čili ty se hluboko uvnitřnostech bohaté země ukrýváš? odkud krvavým potem millionů lidí dobyta, potud mne nasytiti a ublažiti nemůžeš, pokud druhý rovný mně člověk netrpěl? Čili 6 jest potřebí, abych přesdaleká moře, prostředkem tisýcerých nebezpečenství, zatebou plyna, tam, kdes šťastný jakýs zasýdlo sobě vybrala ostrov, dříve tápal, nežlibych najediné slabé dešce vyvázna, požádaného tvého břehu se zachytil? Čili ty mír a pokojnost zapudivši, srozsápaným vojákem vkrvavé válce spřízněná a sloučená, svěncem slávy vojenské uplnou rozdáváš rozkoš? Nebudeliž mi potřebí, potisýcerých mrtvinách ktobě se prodrapovati, matkám uplakaným vydírati děti, a města vejstavná zapalovati? aby omně někdys povědíno bylo: Upokořil celého vůkolí, a byl strachem a hrůzou sousedům! Čili docela závistivá Dobra svého, vosamělé ukrýváš se pustině? a tam, aby ti zvíře divoké vpožívání tvé rozkoše nepřekáželo, nepřístupnou ohražena zásekou, samému toliko nebi spokojení své svěřuješ? Pokojná, žes se uchrániti mohla odoka závistivého! Rozyno! nehledej daleko blaženosti; ona vtobě samé jest. Dobročinné božství, vidouc, ano člověk míry a výboru vnápoji a pokrmu nezachovává, a že ztoho do nemocy upadává, y hned při jeho nohou zavsadilo oučinlivé byliny, kterýmižby se nechodě daleko vslabosti své uzdraviti mohl; a napřípadné vživotě protivnosti neda- 7 loby v duši samé lékařstva? Nedaloby v srdcy sýly jakésy, kteráby se napadajícýmu neštěstí mocněji opříti mohla? Tak jest Rozyno! já sám sem viděl šťastnost tvou, když zprostředku srdce, kde sobě obyčejné založila sýdlo, částku rozkoše vypustivši, nejpěknější oči tvé sladkostí okořenila. Předceť ty šťastnou nazývati se nemůžeš; neb nevědouc snad opokladu, který se vtobě ukryl, uprostřed bohatstvís nejchudší. Láska, které věkové dávní vystavovali oltáře a zapalovali kadidla; kteréžto dobročinností my nyní žijeme, a pokolení lidské ponás množiti se bude, (nemluvíce o příštím člověka životu, ale vzvláštním smyslu, jelikož člověkem nazemi jest;) láska jeho ctnostná a pořádná jediným bude blahoslavenstvím. Nepřipomínáme lásky, vážností kněh Písma vpísni Šalomounově usvěcené, kde se zdá, že cytlivý chot nežije leč toliko životem choti své; kde se zdá, že vyjádření podstatná toho neznají, čeho my nyní falešným studem obvinuvše, vyjadřovati nechceme; kde mluvíce bezobmezení onátuře, jaká sama vsobě jest, více ji šanovali, nežli 8 my; u kterých jest hříchem, jména jí přislušná vyslovovati, a smutným obyčejem, ji zhanobovati: Pohané dávní směleji o lásce psali y mluvili. Čteť se to vživotech mužů velikých Řecké země Diviše Laercyáše; zdá se tam, že se styděli to toliko vysloviti, co křivdu činilo pášícýmu; kde zas ovyjádření šlo přirození samého, stud každý zanevčasný soudili. Láska pořádná, zbožená vosobách Milka a Žížlily, zlým toliko sobě vykládaním lidu obecného, stala se vejtkou starožitnosti; a uvěcy samé byla potřebně naten čas vraženým vnáboženství ustanovením, protože se lid, a tudy moc a množství národu Řeckého vždy rozmnožovalo. Horší nás nyní hlučné po ryňcých vjistých dnech roku žen Ejiptských obcházky; kde nemyslíce ojakýchsy rozpustilostech, ale ouctění matky nátury, obnášejí obrazy a sochy její. Předceť to v tom Ejiptě se dálo, kteréhož řád a práva mohla býti pravidlem procelou zemi; kteréhož řád a práva y nyní zachovaná mohlaby ušťastniti a ublažiti zajisté národy stížené, kdyby proporušení a pokažení naše kzachování právě nebyla nepodobná. Národ Římský, ješto nadcelým světem panovati uměl, jináč smejšlel olásce, když ji porozlehlých svých krajinách všemi způsoby podpíral a vnadil; neboť chtěli tomu 9 národové dávní, aby co všem y každému zvláště štěstí přinášelo, to jako zamrav a zaobyčej jmíno a zachováváno bylo. Dříve ale, nežli ustanovíme, proč láska největším člověka blahoslavenstvím jest, podívejme se, proč zdraví, důstatek, spokojenost mysli, takovým býti nemohou blahoslavenstvím. Kdyby člověk zrodičův zdravých splozený, prozřetedlně potom pěstovaný a živený, míru jistou a výbor zdravých pokrmů záhy hned zachovával, a vášně a náruživosti své rozumem zkrocoval, zdá se, žeby zajisté byl zdravým; neboť ztěch žřídel zanečištěných všech mdlob a nemocý naších počátkové vyplývají. Jakýmž tedy způsobem zdraví blažeností nazvati mocy budeme, když jeho zachování vnaší jediné jest mocy? když ztráta jeho naší jedinou jest vinou? Zachování však zdraví není žádným štěstím člověka, ale toliko pilností jeho; neb blaženost zesamého vyznamenání slova toho zdá se vyjádřiti dobrou toliko případnost. Ještě poněkud mysliti možná: že nebude to blažeností, čeho nečijeme, kdy toho požíváme. Aufidyáš nevzpomněl, jaké to jest dobré, míti oči zdravé; jak oslepl, mluvil: Volilbych so- 10 bě radči oči své, nežli všecky důstatky zemské. Upadlli někdosy vtěžkou nemoc, pojednou se nasladkost zdraví rozpomíná. Jakéž mi to tedy bude štěstí, jehož já nečiji, leč mne cos naně upamatuje? My ale takového pročlověka hledáme štěstí a ublažení, kteréby všecky jeho dny sladkou naplnilo čitedlností. Bohatství! slepé ty božství! které rovně, co se ktobě přibližují, oslepuješ; kdož ti vysoké blaženosti jméno udílí? kdo řekne? že člověk tento, an leže nadrahé podušce, sen utíkajícý nadarmo přivolává, blaženější jest, nežli onen sedláček, který vchládku podstromem odpočívaje, a přestana namále, mezy dítkami, any vůkol něho pohrávají, pokojně usnul. Lukullus, uprostřed rozkošných zahrad svých, smutný chodí; Řím veliký zdá se mu pustinou, a není, kdoby ho vjeho tesknosti rozveselil. Ani předešlá sláva ho netěší, ani sebrané ztyranů Azyatyckých kořisti zabavují; Lukullus předkoncem života svého, zdá se, že již dávno nežije! Mezy množstvím pokrmů, kterých nastoly jeho lesy y moře dodávají, právě kevšem chuti prozbylpozbyl, a zhlídna nalouce pastýře, závidí mu štěstí, kterak on bezouzkostí a starostí obyčejným živě se chlebem, vesele své Koryně zpívá! 11 Y když zajisté lidé jsou vskrovném stavu nadnejvětší boháče blaženější, tedyť již bohatství největší nazemi blažeností nebudou. Ti, kteří spokojenost mysli načele jiných blažeností položili, potřebných zanedbali počtů, jak mnohonásobných věcý kzaložení jí sjíti se musý. Spokojenost taková, zatisýcerými okoličnostmi, jistým spůsobem svázanými, jítiby musyla, které poněvadž sloučeny býti mají, malý znich nějaký nepatrně roztržený kroužek,kroužek celýby řetěz blaženosti porušil a zkazyl. Nám není tak slabého potřebí štěstí, jakého rozmazaný hledal Sybaryta, jehož jedno kohoutí zakokrhání celou zachvělo blažeností!... My chtíce člověka šťastným učiniti, chceme ho, jakž možná nejlípe ozbrojiti, aby (dle možnosti) přišlá ztětivy střela nenalezla místa, kdeby ho poranila. Aniž se zdá, aby mnoho věcý najednou pravdivá blaženost potřebovati mohla; neb to samo vmnožství táhnoucýho dobra roztržení, činí člověka zmateným, že neví, kamby dříve přilnouti měl, a tím samímby ho méně šťastným učinilo. Nejmocněji ale zdají se nanás naléhati ti, ješto ctnost zanejvětší blaženost 12 pokládají. Ona prej člověka vněštěstí potěšila, vštěstí nevypnula; uvšech života příhodách jednostejným učinila; že Arystyd neznámému měšťanu Athenyenskému sám proti sobě řádek napsal, by byl vypovědín, a Sokrates tráveninu vypil myslí neužaslou. Vojanská bouře vejstavná města zkořene boří a kazý; vten čas, když tisýc najednou hlasů luzy bázlivébázlivé, sječením smrti smíšených, celé naplnilo povětří, člověk ctnostýctnostný, zprostřed zřícenin se dobývaje, ani nějaké hrůzy, která nízké duše napadá, nedal nasobě znáti, ani opovážlivě těžkostí případnosti nepohrdl. Bohatý sebou samím, nebojí se žádné krádeže; neb poklad uprostřed srdce svého schoval; a stoje nabřehu bezpečném spolitováním hledí natovaryše cesty své, kteří nerozmyslně vodou se pustivše, bezevšeho spůsobu spomožení tonou. Leč, pozastavme se trochu, rozvažujíce, co to jest ctnost? a potom suďme oštěstí člověka. Kdyby sladké svazky tovaryšstva rozptýlených polesých lidí nebyly shromáždily, a každýby přitom toliko byl zůstal sám o sobě, což ne žádné snešení, ale vrozená nátury náklonnost kpodpoře a ochraně slabého pohlaví ženského, a kpřispětí kupomocy mdlým a nedospělým dítkám, do srdce vští- 13 pila; jakžby se mnoho ctností sesuti musylo, kterým společenství člověka sčlověkem počátek a vzrůst dalo? A předceťbychom člověka, kterýby tak odspůsobu provození ctnosti vzdálen byl, spolu y odblaženosti oddáliti nemohli; neboť Bůh dobrým každému stvoření jest otcem; a štěstí nazemi takým nebes darem býti musý, dojehožby podílu každý obzvláštně člověk, buď sám o sobě, a nebo vspolečnosti žijícý, přináležeti mohl. Nelze zapříti, že ctnost vtovaryšstvě štěstím jest všeobecnosti, a nadevšecko se hledati musý; ale buď sobě někdo mezy lidmi nejctnostnějším (mímo hádaní Stoiků)Stoiků), trpká příhoda, ač povrchně člověka ctnostného spokojena nám ukáže, zármutku jednak vnitřního, který kazý srdce, blaženost; nikdý od něho neoddálí. Nač to Katone spravedlivý vnitřnosti své rozdíráš? Tak jsa ctnostným, již bys měl býti na světě nejšťastnějším! Vždyť medle outok, který na Řím volný bouřlivý Caesar učinil, tvé tobě ctnosti nevydírá? Ty předce život, tento dar člověka nejsladší, sobě odbíráš? A tím hrozným spůsobem, dobrovolně upadaje podbřemenem neštěstí, kteréhos snésti nemohl, sebe y ctnosti své ponižuješ. Ctnost tedy ne vždycky člověka již zde na světě všelijak šťastného činíc, více jej kblahoslavenství budoucý- 14 mu, trvánlivému, a nepomíjejícýmu připravuje, a na tom mějme dosti. Vmysli nyní sobě vystav Rozyno, lásku navšecka živá stvoření se usmívajícý; lásku, ušlechtilou krásami a lahodami, vkteré ji přirození, vzhledem nakaždé pokolení příslušným, přistrojilo. Ona v prostředku nepřešlých pustin Azye polední Slona náramného, když chládku prohorko slůneční hledaje, vhluboké lesy se zapustil, nepovědomými ho stezkami kjeho samicy vedouc, milým rozpaluje ohněm. Když Lev lítý, outokem divokým pokrvi se sháně, zařičí, hlasem pronikavým zastižená v vůkolí zvířata vužásnutí nazemi padnou; jestliže náhodou lvice proti němu vyjde, zapomenuv nahlad a přirozenou divokost, libostí daleko nadsebe mocnější zadržený, nanějaký čas zvířeti, kteréž pohltiti měl, život prodlouží. Láska vprostředku hlubiny studených vod Oceanu půlnočního tu, co nějaký dům plovoucý massu, rozhřívá Velryba. On zašvihna perutí a jedním mrskem dlouhý vody záhon vybrázdiv, natisýce mil odsebe vzdálenou milenku svou nalezl, nesmírným ocasem vody mořské daleko odmrštil, a hodnou lásky své, ještoby mu rod jeho veliký rozmnožila, přijal samicy. Had, jenž se pohoroucým 15 v Affryce písku plazý, tak tuze náturou a postavou rozdílný, lásky podlíhá právům, a ten vžilách jích krve oběh, kteréhož největší vedra zvětšiti nemohou, láska mocnějším svým ohněm sylněji přehání a pohybuje; což potom syčením neboli piskem jedovatá žížala vyzrazujíc, podobného sobě rodu přivabuje družinu. Krt slepý uprostřed tmavé země lásky hledá; a pták povětrný, když teplé nastalo jaro, vkaždém pírku ji čije; tak že bůjného Orla rovně jakož y drobného Střížíčka, samice jeho opoutala. Zemní chrobactvo tak nesčíslnými rozdělené tvárnostmi, požívá sladkosti její, a za tou chvátá náklonností, kterou nátura dovšech věcý živých pro jích rodu rozmnožení vlila, že odnejvětšího mezy zvířaty slona, až do nejdrobnějšího mezy červíky mola; a odtoho zase až dooněch skly toliko, a to ještě sotva dozřených stvoření, vzhledem kterých znovu mol drobný (porovnání velikosti činíce) jako slonem jest: všecky tyto nesčíslné zemské bytosti,bytosti za hlasem lásky, kterou Prozřetedlnost jediným kzachování jích prostředkem míti chtěla, poslušné nátuře ochotně jdou. (Ostatek vsvazku čtvrtém.)
16