Toužení po Katince, pojejím odjetí 19 Máje 1797.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Toužení po Katince, pojejím odjetí 19 Máje 1797.
Sladce co med uplynuli Tobě, mně a Pince mé, Dnové přítomnosti tvé. Nyní, ach! již utonuli Vdaleké tvé vzdalenosti, Jako vmoře hlubokosti. Nemohlalis nemožnosti Ruce kruté svázati, Unás déle zůstati? Pátku truchlivému dosti Musylas víc smutku dáti? Ráda zříš své milé lkáti. 51 Čili tam, co libá máti Přirozenost vlůně svém, Jako já y nyní jsem, Ráčila ti byt tvůj dáti, Jest kdo tobě příjemnější, Nežli my vté městské skrejši? Snad jích usta líbeznější Řeči tobě mluvějí, Vradosti tě vodějí: Zda jsou ale upřímnější Srdce jích, co naše, tobě? Vzávod jít chcem vkaždé době. Srdce naše vtuhé mdlobě Potobě teď truchlejí, Moct tě líbat toužejí. Jsmeli ještě klénot tobě, O tak hleď se navrátiti, Tváří svou nás vyjasniti! J. R.
52