Poutník.

Poutník.
„Když ste z Hájku putovali, Poutníčkové, řekněte, Zdaližto ste nepotkali Cestou mého děvčete?“ Jakž tvé děvče máme znáti? Nejsouť prázdné sylnice; Viděli sme zpět se bráti Vvelkých řadách poutnice. „Není žluté, není bledé, Rozmilé je děvčátko; Jest co Anděl, jen že snědé Vetváři je drobátko. Vlásky své má přičernalé, Ručičky pak měkounké, Očičky má přimodralé, Šátky co sníh bělounké. Klobouček má zelenalý, Zaním pěknou kytičku, Vruce levé košík malý, Vpravé drží hůlčičku.“ 107 Vcestě, ješto vlevo vede, Potkali sme děvčátko, Jako Anděl, jen že snědé Vtváři bylo drobátko. Vlásky mělo přičernalé, Klobouk skytkou hezoučký, Oči mělo přimodralé, Oděv co sníh běloučký. „Ta, ta milenka má byla, Jenž mi zase život dá; Jenžby promne vycedila Krev svou, jak mne ráda má.má.“ Pročpak tebe opustila, Ješto tě tak ráda má, Žeby krev svou vycedila, Aby mohla býti tvá? „Ach, já velmi těžce stonal, Již sem ležel hezký čas; Já co možná bylo konal, Bych se pouzdravil zas. 108 Předce špatná čáka byla Kžádanému zhojení, Kost a kůže vysušila Tvář se má co lupení. Oči vpadlé, zakalené Odjaly mou ozdobu; Již jen tělo opuštěné Vložit měli dohrobu. Všem se líto podívati Bylo, všickni plakali: Já že trávy šlapávati Nebudu víc, říkali. Nejhořčeji plakávala Promne zvšech má milenka, Ruce knebi spínávala BuhumiláBohumilá Terenka. Umínila putovati Do Hájku vmé nemocy, Pobožnosti vykonati, Kdyby bylo kpomocy. 109 Nedávno co putovala, Vše hned vemně okřálo, Mladost voudech panovala, Srdce mé se zasmálo. Já jí čekám sradováním, Jako snebe Anděla; Jí, co vroucým putováním Uzdravit mne hleděla. Mrtvé celé přirození, Svět se prázdným být mi zdá; Ona jest mé vyražení, Ona jest jen rozkoš má. Bezní nelze déle býti, Radějibych zahynul. Kady, prosým vás, mám jíti, Bych jí nikdež neminul?“ „Vpravo mládenče se dejte!“ Já se tedy vpravo dám; Dobře zlatičtí se mějte, Provázej vás Pánbůh sám. 110 Jak jen odpoutníků málo, Dav se vpravo, pokročil, Ejhle! v tom se jemu zdálo, Že se znovu narodil. Spatřil Terenku svou ksobě Jako šípku letícý, Poznalať ho poosobě Zvzdálí láskou hořícý. Donáručí padli milé, Jakoby se žehnali, Vnebi zdáli té se chvíle, Sradostí jsou volali: O má zlatá! O můj zlatý! Zas tě vidím, zas tě mám! Vyslyšel nás Otec svatý; Rychle, rychle poďme knám. Nic nás více rozloučiti Nemá než smrt jediná; Krev svou velím vycediti, Navěkybych byla tvá. 111 Cyť, kdo můžeš pocýtiti Jejich náhlé radosti, Jenž se mohou okusyti Znevinné jen milosti. Jan Nejedlý.