Na Trosky.
„Sem se uchyl v syrou skrejši,
„ZdeZde svých žalob rozpomeň;
„JsyliJsyli pohrom cytlivější,
„JimižJimiž předků hynul peň.“
Tyto hrad mi šedomechý
Pustých Trosek vane vdechy.
Stojíť sama osyřalá
Pamět věku vetchého;
Žitele jen katrč malá
V dolu chová lidského.
Chyše ondy mnoholidné
Pusté jsou a ovšem klidné.
42
Jedno z děsného se rumu
Pronáší duch hrdinný,
An tě vzletěl vzhůru k chlumu,
Zhrdnuv nízkem planiny,
Strminu sy nejpříkřejší
Obrav za byt nejmilejší.
Výše oko unavuje,
Zrak nestihá vrchotu;
Kolmá střeže přístup sluje
K neschůdnému okolu.
A předc ohromné ty skály
Ohroměji druhdy stály.
Druhdy z jejich stkvělých bání
Na okolní polohy
Milé bylo pohlédání
Na Veliz a Zbirohy.
Vsy a tejny podál znalé
Strážnic těchto byly dbalé.
Rcete věže nebenosné,
Kdo vás hrady věncoval?
Než vás stíhly zloby losné,
Kdo tu žil a domoval?
Marný dotaz! ozev lení,
Trvá v tichém odmlčení.
43
Piramíd tak u Kaíra
Při Nýlovém prameně
Na odivu všeho míra
Čelí neohrozeně.
Jednák starožitných králů
Za odmlkem jevě chválu.
Rovné slovo, však y vinu
Nese české rameno,
An tě zvrhlo v rozvalinu,
Co ním hrdě staveno.
Ním se vznesly tvrze brány,
Ním y lehly rozmítány.
S valnými ač vojů davy
Všudy hromný Žižka, rek
O ně obrážel své hlavy,
Marný ke zdi žena vztek.
Nepodalť se čedič černý
Tvrdosti své zůstav věrný.
Dlouho stanul, Pannou zvaný,
Bez ourazu vcele hrad,
Až ho utkal bitce branný
Čechů Krále z Poděbrad.
Sporu tu k vejstraze hrůzné
Křepkost dána v rumy různé.
44
Takto s Krkonošské hory
V jaře rozvodněný proud
Husté zachvacuje bory
Skalnatých se vyhnuv hroud.
Výmol vytrávené řeky
Jeví moc a její vzteky.
Jizby krov a komnat zdobu
Skryla hmotná zápěna;
Zdí jen spousta ušla hrobu
Tloušťkou jsoucy hájena,
Nad níž sochy v rovném smutě
Ostaveny nepohnutě.
Němě čníte bez ohlasu
Těch, co u nás v pokoji
Smutně žili, nebo v kvasu,
Kratochvilném rozbroji.
Plesů jich neb želů heslo
Potomstva se nedoneslo.
Hluchý poklid v škoule káně
Ruší dvorným křehotem,
A jen věkovitá pláně
Rumnou zkořenivši zem,
Zavětila v zvolném tiše
Prázdnost k nebi zorné chyše.
45
Snad že v onom světnic rohu,
Kde se stěny mezera
Otevřela nuzně hlohu,
Slzela se nevěra.
Snad tu žalostného lkání
Slyšet bylo rozléhání.
Snad z těch oken, kdežto hostí
Vzteklá nyní vichřice,
Zřela dívka s toužebností
Na poplužní sylnice,
Truchlým okem, z které strany
Chvátá jinoch milovaný.
Snad tu v tuhém hrotů klání
Českorodní šlechticy
Cvičívali do ustání
K boji mužnou pravicy.
Snad tu z luků zvučné střely
Mírně k cýli zaletěly.
Snad tu čacký otec syna,
Jako někdy Azdrubal,
Vroucně k svému srdcy vina
Na ouhlavní vrahy slal:
„Vlasti k pomstě chop se braně,
Nechať nemře v bídné haně.“
46
Ach, jak kormoutlivá směna!
V sýdle české čerstvoty
Stínem reků ušla jména
V nepamětné temnoty.
Lupen chrastí, vítr vyje,vyje
Skrze ssuté sklepů šíje.
Zbytky dřevné statečnosti
Leží s prstí smíšené:
Tak se věkem tuhy prostí
Srdce láskou zdvižené.
Vroucnost hasne, klopot stane,stane
Leskem slávy pochované.
Antonín Marek,
Kaplan v Libůni.
47