Přesmutná hystorye o Drahomíře, kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propadla.

Přesmutná hystorye o Drahomíře,
kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propadla. Zpívaná od písničkáře o Hradčanské pouti.
Sem poďte dobří lidičky, Jenž ctíte staré časy; Zde poslechněte písničky, Že se vám zježí vlasy; Nebude třeba za ně brát, Od sebe budou samy stát Jak štětiny vám vzhůru, Strach vám, že máte můru. Vy předc se dáte pohnouti, Z vás mnohé pohromadě Sem tam sem viděl na pouti: Na Můstku, Vyšehradě, Vejroční kde sem slavil den, Měli ste huby do kořen, A ještě po zpívání,zpívání Byli ste v poslouchání. 50 Vám hodno: však ne Pražákům Zazpívat hystoryi. Posmívají se zpěvákům, Z nich tropí komedyi; A starožitné památky Za lživé drží pohádky, Vás všecky posluchače Drží jen za trubače. Však já jim notně vyzpívám, Že šašek nenechají; Ztratí se pryč, a mně y vám Budoucně pokoj dají. Nechav jich, přijdem na ně zas, Jest již k zpívání velký čas; Nastavte vašich sluchů, Chcy křičet, co mám duchu. Zde, co má leží krabice S písněmi, byla díra, Kde se ta lítá dračice Propadla Drahomíra. Zde stával s malováním sloup, By pochopil y každý troup, Co skryto jest v té díře, By dát to musyl k víře. 51 Král ctěný, plaše bludů lest, Dal sochu rozkopati, Nenašly do propasti vjezd, Musyl se zasypati. Nalezli píseň zazděnou, Za starých časů složenou, Tu zjevím: poslouchejte, Začnu, jen pozor dejte. „Z všech potvor, co kdy zplodila Zem česká, nad vší míru, Lítější žádná nebyla Nad zlicy Drahomíru. Tať byla arcypohanka, A na křesťany tyranka, Sklad pejchy, nádhernosti, Msty, sváru, ukrutnosti.ukrutnosti.“ Několik znám syc hraběnek, V pejše jí neoddají. Když sprostný jim nepřijde vděk, Do očí naplivají. Vonucý jest jim sprostný lid, Nádhernost nejmilejší cyt; Páchají, což jim možné, Přitom jsou přepobožné. 52 „Ta kněžna byla nezbedná, A řeknu bez okolku, Že byla čertem posedlá, S ním také v blízkém spolku. A protož kusy tropila, Že se jí země hrozyla, A její srdce hrdé Nad ocel bylo tvrdé.“ Ten spolek arcy mnohý z vás Zas drží v pochybnosti, Řka: Jakby asy sklad všech zkáz, Neřestí, bezbožnosti, Vší pejchy, a duchovních psot, Moh vyvesti tak dobrý plod? Však mají brykul stále; Zazpívám radší dále. „Když vládařství se zmocnila, Po smrti manželové, Krev křesťanská se cedila, Tekli jí potokové. Mluv Pražské svaté dláždění, Jak Pohanové zbuzení Tvou dlažbu jednu každou,každou Jsou poškvrnili vraždou.“ 53 Zas mnozý, kteří z vyhlídky Starožitnosti hledí, Všelijaké mají námítky, Na sta brykulí vědí: Že toho času k spatření Nebylo v Praze dláždění; Nechť o tom kdo chce, soudí, Kdo věří, nezabloudí. „Zlí duchové jí museli K jejímu radit pestvu. Rozbořit dala kostely, Výhost ze země kněžstvu. Nes každý svůj posvátný krám; Vystavět dala modlám chrám, Mnohý, jenž modly haněl, Teď se jim zase klaněl.“ Odpusťte její slepotě, Že dala žákům výhost. Jak mohla zvyknout novotě, Kde hrozyl vzýt ji zlý host; Kde jevilo to učení O věčném škůdců mučení, A že pohané za to Dát měli vosep zlato. 54 „Mocností spitá nosyla Vejš hlavu nad bohyni. Krev vlastních krutě cedila, Uškrtit dala tchyni, Že zastávala křesťanstvo, Tupila slepé pohanstvo; Že k víře vedla syna: Toť byla vraždy vina.“ Najdeme sem tam nevěstu Tou naplněnou tužbou, Kdyby jen směla bez trestu Posloužit stejnou službou; Zvlášť když je žežlo v příčině, Mstou válčí obě sokyně, Zde není ustrnutí, Hledá se zahynutí. „Bylas to matka dračice Chtíc syna otráviti; A když lest sklapla, různice K záhubě nastrojiti? O Boleslavě vraždu jev, Jak pro víru tam tekla krev, Jak se syn v krvi máchal, Na bratru vraždu spáchal.“ 55 Co vrahbí zpáchal Boleslav, Co po tom Drahomíře? Zde on víc jednal o svůj stav, A ne tak proti víře. Co starší práva k trůnu měv, Naproti bratru kojil hněv, Netřeba nabádání Zbrojnému k panování. „Když přišel vrahbí k vládnutí, V Praze se osadila. Viděti bylo nadmutí, A jak zas pyšná byla, Po Praze hrdě jezdila, Žákovstvo všudy tupila, To na ni dalo klátbu, Chystalo v pekle svatbu.“ Upřímě radím každému, Že s nimi nejsou žerty. Vymelí též y svornému Klevety, sváry s čerty. Pročež se jich nad ďábla var, Syc přijdeš jako jiný v zmar, Kdo je popudí, splaší, Po smrti jistě straší. 56 „Byla jest právě neděle, Když jela v pompě zlaté. Lid na Hradčanech v kostele Modlil se při mši svaté. Zaslechna zvonit, vozka sstoup Z vozu, by se poklonil hloub; Nechal jí s koňmi státi: Ona začala láti.“ Co pak by asy dělalo Za našich časů panstvo, Kdyby se cyvět nechalo, Když zvoní na křesťanstvo. Jestliby as začalo klít, Neb raděj k modlení se mít? – Obdařiloby vozku, Že jest vtipného mozku. „Ta klela, až se kostel třás, Až se hýbala země: Proklatý buďte každý z vás, Proklatá každá plemě, Kdo ctíte bohy židovské, Potupujete otcovské, Pro tyto sem vedrané Mají být pošlapané. 57 Perone, co dělá tvůj hrom, Že neboříš jich chrámy, Všem jejich žákům vazy zlom, Netrp jich mezy námi; A ty pak bůžku novotný, Ukaž se předc, žes životný! Já tě vypudím sama, Ať tě pohltí tlama. A hle co se hned stalo v tom? Otevřela se díra. Hřmot byl, jako když tluče hrom; Děsý se Drahomíra. Brůny její se spínají, Dna hle! pod nimi padají, Cýtit jest sýry puchu, Viděti roj zlých duchů. To byla hrůza, to byl strach, Viděti živé ďábly, A pekla vyheň: smutný tah! Hrůzou všem nehty zábly. Roj čertů vidět k ní se drát, Slyšeti druhé z pekla řvát, V té díře rozlíhání, Kočárů hrncování.“ 58 Nenapadá mne outrpnost, Že peklo kněžím řeže, Neb natropila hříchů dost; Mně líto jest jen spřeže, Těch ušlechtilých, švárných brůn, Že Luciferův spatřit trůn Musyly bez vší viny, Měvše schválené činy. „Hleďte, jaký jest potkal div Tak pobožného vozku, Na suchu kleče ostal živ, Než bledý jako z vosku. Bič jeho, ač jím nepohnul, Sám od sebe se vzhůru pnul; Ach, zavírá se díra, Ach! křičí Drahomíra. Hle, kam přivedla nevěra,nevěra Proklatou Drahomíru, Do strašlivého jezera! Kdyby radč pravou víru Byla tak ctila horlivě, Jí zastávala bedlivě, Bylaby místo trestu Našla do oblak cestu.cestu.“ 59 Kronyka jiná o ní ví, Že kostel založila, V Tetíně, svatý; pročež dí, Že se předc obrátila, Však že nádherné třeštění Přivedlo koně k zplašení; Špatný že konec vzala, Spřež že ji usmejkala. Ať jednojedno, druhé pravda jest, Já držím na oboje; Nechcy rozsoudit, co je lest, Nerád mám hádky, boje. Neb chcy od obou známý plat, Nechcy žádného rozhněvat; Jen kupte chutě píseň, Otřena jest z ní plíseň. Šeb. Hněvkovský.
60