Loučení.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Loučení.
Ach! smutné loučení v té době, Když srdce násylím být sobě Se zbojně staví na odpor. Vždy s tebou rozchod smutný býval, Však hoře, co sem pro tě míval, To krotlo sladkou nadějí. Ach nyní málo čáky maje, Tam v nedostupné hledím kraje, Kam rozmilá se ubíráš. Byť život můj byl věkem dlouhýdlouhý, Předc dýlkou neumírní touhy, S svou neshledá se utěchou. O vzpomeň na to rozžehnání, An v obapolném srdce lkání Jsme posléz sebe líbali. Ant. Marek.
87